zprávy z Mongolska

Loučení s Mongolskem

Loučení s Mongolskem - obrázek

Loučení s Mongolskem - obrázek

Jednoho šedivě předjarního dne pohár trpného vyčkávání přetekl, já sbalila děti a prvním možným letadlem prchla pod křídla evropské civilizace a medicíny. Stalo se tak týden před třetím výročím našeho příjezdu do Mongolska a několik měsíců před vypršením manželova pracovního kontraktu. Furt ještě nejsme úplně oklepaní a já těžko hledám správné ladění pro text, kterým se tady s Mongolskem rozloučím. Nostalgie se nedostavuje, tragika je nemístná a ironie laciná. Ale tu tečku chci udělat, dokud jsou dojmy živé. Takže věcně, píše Lucie Kellnerová-Kalvachová...

Říkali nám, že brát v zimě do Ulánbátaru mimino je nesmysl. Ale ono se toho napovídá a z dálky vypadá všechno vždycky dramatičtěji než z tama. Rodina má být pohromadě a my to zvládneme. Bydlíme přece na jihu UB, kde smog není tak šílený, máme zápaďácké, ba dokonce diplomatické konexe, jsme rozumní, a kdyby něco, prostě se vrátíme.

Pak jsme postupně vymetli všechno: Šamanka trvala na tom, že dítě musí dostávat tradiční mongolské příkrmy, jenže v nich je lepek a mléko, a to my jako alergici nesmíme. Dětský kašel chtěla léčit podáváním mateřské moči (urinoterapie je dle letmého průzkumu v Mongolsku běžná), ale do toho se nám taky nechtělo. Nakonec jsme se nepohodli a rozešli.

Opat chrámu zaměřeného na tradiční mongolskou medicínu předepsal bylinkové směsi s pelyňkem, ale bez výsledku. Zřejmě jsme neměli odvahu je podávat dostatečně dlouho.

V mezinárodní školce doporučili „senzačního pediatra“, který měl spoustu titulů a nabízel konzultace v jednom salónu krásy. To by tolik nevadilo, až na to, že jediným medicínským vybavením tu byl fonendoskop a baterka. Což ale taky není omluva pro to, že nám na zánět průdušek předepsal scestná antibiotika a dávkování, z nichž českým lékařům, i otrlým, vstávaly vlasy hrůzou (gentamycin orálně pět dní každé tři hodiny).

Očkování probíhá v Mongolsku jen v pár vybraných zařízeních, protože docházelo k úmrtím po podání závadných vakcín, a tak se spoléhá na maximální centralizaci. My nechtěli mongolské vakcíny riskovat vůbec a přivezli jsme si vlastní hexu. Píchla nám ji podloudně sestra v nemocnici železničářů, v omláceném baráčku se zdravotnickým vybavením, jaké jsem předtím viděla jen ve filmech z druhé světové.

Když bylo nejhůř, vyrazili jsme na americkou SOS kliniku, kde je každé dveře třeba otevřít stodolarovou. Pomohli, a až zpětně přiznali, že by bývala byla zapotřebí hospitalizace, jenže oni halt nemají lůžkové oddělení.

Mezitím jsme nasbírali pěknou řádku strašidelných historek o mongolské medicíně a ulánbátarském životním prostředí promořeném uhelným prachem a splodinami z pneumatik, ale také o negativním vlivu jedovatých, prošlých a jinak nebezpečných čínských potravin. V medicínských historkách nás nejvíc zaujala ta o kritických sanitárních podmínkách v ulánbátarských porodnicích, kde začátkem roku umřelo několik novorozenců – ministr zdravotnictví měl být volán k zodpovědnosti, ale nebylo to možné, neboť se právě léčil v Jižní Koreji…

A tak jsme řekli dost.

Poslední ráno zářilo modré mongolské nebe nevinností. Jako obvykle, když vítr drží smogovou poklici nad severním jurtovištěm. A já si cestou na letiště vybavovala první dojmy tři roky zpátky. Jak jsme vyrazili z rozkvetlé Prahy a přistáli v krajině, která z výšky připomínala plyšové moře barvy velbloudí srsti. Jak nás vyzvedla žena s neodolatelným jménem Eržika. A jak jsme projížděli tísnivě zchátralými čtvrtěmi, které jsem považovala za industriální předměstí s jistou mírou svébytné depresivní poetiky, až Eržika prohlásila: „A tady už jsme v úplném centru, za rohem budete bydlet…“

Máme i hezké vzpomínky, samozřejmě, ale momentálně jsou trochu zasuté. Ulánbátar je ráj pro dobrodruhy, flamendry a badatele – a když máte možnost být chvíli v některé z těchhle rolí, je to pohádka. Hráli jsme si loni s Lubošem na badatele v internetovém magazínu pro českou komunitu a za tu zkušenost mu budu na pořád vděčná. Zato pro matky je UB spíš peklo – počínaje všudypřítomnými otevřenými kanály, přes zimní domácí vězení až po tu tragickou lékařskou péči. V tomhle směru jsem zase vděčná za „druha ve zbrani“ – Markéta byla tak nezdolně optimistická a věčně usměvavá navzdory všemu a taky nikdy neztrácela trpělivost s dětmi. Škoda že poslední společné zážitky máme z té stonavé zimy a ne z nějaké expedice na venkov, pokud možno bez úrazů…

Ten podmiňovací dovětek je příznačný. První rok jsme s Markétou klidně sbalily čtyři mrňata a vyrazily jsme s cizími lidmi na neznámé místo jako „lektorky“ anglického tábora. Proč ne. Dneska už bych si to netroufla. Protože co kdyby něco?! Osudová může být každá zlomenina. Tenhle strach "co kdyby" je asi největší suvenýr, který jsem si z Mongolska přivezla, a radost z něj nemám.

Budeme se tam muset vrátit – nejlíp až budeme moct být dobrodruhy, badateli a třeba trochu i flamendry nejen my oba velcí, ale i děti. Do té doby: Měj se dobře, Mongolsko.

 

Zdroj:

http://kellnerova.blog.respekt.cz/c/137888/Louceni-s-Mongolskem.html

DL

14.05.2010 23:53:05
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one