zprávy z Mongolska
Ámos nebo Lenin? - obrázek

Ámos nebo Lenin? - obrázek

Sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten to ryje…vzpomínáte na pohádkového Honzu, jak se učil latinsky? Také bezmyšlenkovitě opakujeme, co slyšíme, nebo (se) učíme dnes jinak?Jsou Honzové v Evropě jiní než Honzové v Asii?

 

Náš článek Jak na ně pojednával o rozdílném vyučování v Asii ze sociokulturního hlediska. Dnes si spolu posvítíme na školství jako takové, jak se s ním lektor češtiny setkal v praxi (a jak jsem o něm referovala na již zmíněné soulské konferenci). Všimnu si odlišností v předchozím vzdělání i ve vlastním vysokoškolském studiu.

Napsala: Ludmila Vojtková

 Předchozí vzdělání

Co si asijský student odnesl ze střední školy a jakou střední školu vlastně absolvoval? Z životopisu se sice dozvíme, jak se ta škola jmenovala, ale tápeme v odhadu, kolik hodin bylo kterému předmětu věnováno (těžko totiž učit v cizím jazyce pojmy, které jsou pro studenty neznámé v mateřštině), jaké vyučovací metody převládaly, jaké postoje byly od studenta vyžadovány, jak vysoké nároky byly kladeny na jeho samostatnost, nakolik jsou vědomosti z různých středních škol souměřitelné, atd.

Nějaké rozdíly oproti českým studentům totiž konstatujeme a podle nich si pracně utváříme představu, co asi vysokoškolskému studiu předcházelo.

* Co je pro nás v Asii mimořádně lichotivé, je velmi uctivý postoj k učiteli jako autoritě. Učitel, často relativně málo honorovaný, požívá všeobecně velké vážnosti. Někdy si až klademe otázku, zdali má takovou autoritu každý učitel, tedy i ten, který je - dejme tomu - podprůměrný.

* Učitelovo slovo platí a studenti jsou zjevně zvyklí psát domácí úkoly a učit se zadanou látku. V čínských kampusech potkáváme studenty se sluchátky na uších, kteří nahlas opakují slovíčka i celé texty. Naštěstí má dril v učení se jazykům své místo (v jiných oborech může znamenat úskalí). Ale i v jazykovém vyučování, které má dnes výrazně komunikativní charakter, vnímáme jako nedostatek, když je student sice schopen text odříkat, ale neumí obsah vyjádřit vlastními slovy, neumí o něm vést dialog a v používání - byť naučené - slovní zásoby není dostatečně kreativní.

* Zřejmě z velké úcty k učiteli studenti nejsou zvyklí mluvit současně, což je např. úskalím pro skupinové vyučování. Také se váhají okamžitě zeptat, pokud něčemu nerozumí – my lektoři míváme cvičení, nikoli přednášky, a tam je přerušení učitelova projevu zcela na místě.

* S některými metodami se studenti na vysoké škole zjevně setkávají poprvé – samostatnou práci ve dvojicích a ve skupinách musíme nejprve natrénovat. Neznámá se jeví práce s asociogramy, znehodnoceným textem, fóliemi, počítačovými servery, skládání textů apod.

* Jazykové testy zvládají všichni studenti dobře, pokud existuje jediná možná správná odpověď. V okamžiku, kdy mají zvážit varianty, samostatně dokončit větu či napsat souvislý text, ztrácejí body.

 

Podle mého pozorování tedy převládá na školách spíše pamětní učení, v jazycích pak překladová metoda, často na úkor samostatnosti, kreativity a vlastního názoru. Tyto vlastnosti ovšem nutně potřebujeme pro rozvoj řečové pohotovosti, jazykových dovedností a schopnosti adekvátní reakce na jazykové podněty.

Nejobtížnější pro mě jako učitele bylo přimět asijské studenty k živé diskusi, v níž by si vlastními (českými!) slovy vyměňovali otevřeně své názory a dokázali je obhájit. Ale i to se s patřičným nácvikem naučí - asijští studenti jsou jazykově velmi talentovaní.

Na pomoc jsem si přizvala metody, které bych v domácím prostředí nikdy nepoužila: Studenti chodí ke mně domů, učí se péct buchty a vařit česká jídla, koledují u Mikuláše, zdobí vánoční stromeček a smaží kapra, malují velikonoční vejce a porovnávají svou kosmetiku. Komentujeme filmy a muziku. Zpravidla se „rozmluví“ i ti, kteří se ve školním prostředí drží v ústraní (foto).

 

Vysokoškolské studium

     Přejděme teď ze střední školy na školu vysokou, tedy naše univerzity. V čem se studium jazyka v Asii od českého vysokého školství liší?

      Nebudu dlouze mluvit o technické vybavenosti škol, protože ta je vůbec na různých univerzitách odlišná. Na Mongolské státní univerzitě česká strana vysokými náklady zřídila kompletní třídu bohemistiky včetně počítačů, projektoru, televize, filmového plátna, meotaru, přehrávačů DVD i CD, kopírky atd. (jejichž údržba mimochodem povážlivě vázne). Kdo jste ale učitelé, víte, že je to zbraň dvojsečná, protože také učitel se musí naučit všechny ty technické vymoženosti efektivně ovládat a vyvinout pro jejich používání jiné metody.

Chtěla bych spíše pohovořit o systému studia a programu bohemistických studií. Také zde totiž četné rozdíly nacházíme:

* Začíná to již plánovanou délkou studia, která může být čtyři roky nebo pět roků, to má však na obsah studia, a koneckonců i vyspělost absolventů, velký vliv.

* Také je nám cizí pojetí, kdy student, který studia započal (a platí si je), takřka automaticky absolvuje. Zkoušky v České republice jsou „sítem“ a v některých oborech často nedostuduje ani polovina z původního počtu posluchačů.

* Setkala jsem se také s názorem, že student musí psát diplomovou práci v mateřštině, ačkoli by měl zájem psát v cizím jazyce. My si naopak velmi ceníme, je-li student cizího jazyka schopen se v tomto jazyce vyjadřovat natolik dobře, že jej používá pro své bádání.

* Samostatnou kapitolu bych mohla napsat o požadavku originality studentských, ale bohužel často i učitelských prací. Copyright je slovo, které do asijských jazyků ještě nikdo nepřeložil.

* Na českých školách, a dá se říci každého stupně, učitel dostane pro následující rok přesný kalendářní plán. V něm je jasně vyznačeno, kdy se vyučuje a kdy jsou jaké svátky, kdy je zkouškové volno a zkouškové období, do kdy musí být odevzdané diplomové práce a podobně. V Asii je pro nás nezvyklé a nepříjemné, že se nejen  o dnech volna, nýbrž také o přesných termínech zkoušek často dozvídáme na poslední chvíli, nebo v posledním okamžiku dojde ke změnám. (Koupil-li si lektor např. již letenku pro návštěvu rodiny, vede to ke zbytečnému napětí.)

 

Když jsme loni sestavovali na MUIS nový program studia pro bohemistiku, kontaktovala jsem své kolegy lektory v ostatních zemích. Potvrdilo se, že náplň studia vykazuje velké rozdíly:

* Někde je literatury více, někde je pár hodin dostačujících sotva na přehled či výběr. Historie a reálie se učí také v různém rozsahu, srovnávací jazykověda zpravidla chybí. Většinou kurikulum našima očima vypadá spíše jako program jazykového institutu s krátkým exkurzem do literatury, historie a reálií.

* Zatímco univerzita v Koreji a nově i v Číně nabízí rozsáhlou škálu nepovinných přednášek a seminářů, kde se mohou studenti – ale i učitelé – individuálně vyžít, lpí Mongolsko (MUIS) na povinné návštěvě přesně vymezeného studijního programu. (Absenci musíme zahrnovat do zkouškového hodnocení!)

* Ale také pro jazykový výcvik jako takový je na různých univerzitách naplánován různý počet vyučovacích jednotek a používané učebnice, zejména ty vzniklé na domácí půdě, se svým pojetím značně liší. (V příštím článku se pokusíme hledat řešení.)

 

Nedomnívám se, že je to ideální stav. Vzdělání absolventa by mělo být souměřitelné, ať přichází z Číny, Japonska, Koreje nebo Mongolska. Je na místních univerzitách, v našem případě na katedrách bohemistiky, aby spolu více komunikovaly, vyměňovaly si zkušenosti a uváděly obsah studia v soulad.

Jinak totiž naši studenti budou po nástupu do praxe narážet a šokovat své zahraniční zaměstnavatele, kteří očekávají evropský vysokoškolský standard nejen v objemu vědomostí. A těch zejména v Mongolsku tak mnoho není.

Připojuji svou internetovou adresu pro Vaše ohlasy: ludmila_vojtkova@volny.cz  (Pomněte prosím, že v cizině má člověk k depresím blízko – nekamenujte, raďte!)

Fotografie k tomuto článku najdete tady.

PhDr. Ludmila Vojtková je od roku 2007 lektorkou bohemistiky na Mongolské státní univerzitě (MUIS). Ve stejné funkci působila  v letech 2001- 2004 také na Pekingské univerzitě zahraničních studií (BFSU) v ČLR.

10.12.2008 04:15:16
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one