zprávy z Mongolska
aneb "Ďábel" za katedrou

Když se kantorovi dostane po neznámém předkovi do chromozomu misionářský gen, zpravidla začne koketovat s cizími jazyky a poznávat vzdálené kultury nejprve prostřednictvím svých exotických studentů. Kupuje si časopisy typu Koktejl a Geo, hltá cestopisy - tlustopisy, leporelem se mu stanou fotografické publikace. Miluje filmy National Geographic, vymetá výstavy kosmopolitů a rejdí prstíkem po mapě tak dlouho, až se jeho dovolené z bohulibého nicnedělání promění v náročné poznávací expedice typu Lonely Planet - vrací se z nich vychrtlý a se dvěma giga fotek za den.

Pak už je jen otázkou času, kdy zvedne hozenou rukavici (například ve formě konkurzu ministerstva školství) a rozhodne se zprostředkovat sladkou mateřštinu a domovinu někde na druhém konci světa…

Napsala: Ludmila Vojtková

Po bezmála šesti letech strávených na českých lektorátech v Asii (Čína, Mongolsko) mě korejští bohemisté požádali, abych shrnula své (nejen) pedagogické zkušenosti s asijskými studenty na jubilejní konferenci (o které jsme informovali v článku Bohemistika ve východní Asii).

Předkládám vám výtah z tohoto referátu s nadějí, že i pro vás bude porovnání výuky v Čechách s lektorskou praxí v zahraničí k počtení:

Úvod

Minuly – naštěstí! – doby, kdy jsme naše kultury považovali téměř za neslučitelné: dnes víme, že jsme jen trochu odlišní, a čím více postupuje globalizace, ať už velebená nebo proklínaná, tím více toužíme poznat svět v jeho úplnosti a přiblížit se obyvatelům cizích zemí. Chceme cestovat, obchodovat, porovnávat své hodnotové žebříčky a obohacovat se o poznatky jiných kultur.

K tomu všemu potřebujeme komunikaci, která je dnes také asi nejlukrativnějším hospodářským odvětvím. Její součástí je jazyk, a my, učitelé cizích jazyků, máme tu takřka „mateřskou“ výsadu naučit člověka - mluvit.

Pokud si vybereme jako místo svého působení Asii, musíme ovšem počítat s tím, že v našem (nejen soukromém) životě nastane výrazná změna – naši studenti, naši kolegové i podmínky práce se přece jen liší. Zjednodušeně by se dalo říci, že:

-         Jsou zde rozdíly v kultuře, mentalitě, rase, a troufám si říct i myšlení,

-         studenti přicházejí na univerzitu ze škol, jejichž systém je nám neznámý,               a přinášejí si odsud pro nás nedešifrovatelné vědomosti, učební návyky           a postoje,

-         a konečně existují rozdíly v samotném vysokém školství a v programu studia.

 

Dnes se spolu podíváme na zmíněné sociokulturní rozdíly.

    Začnu rovnou slovem „rasa“, kterému se většinou raději vyhýbáme, abychom probůh nebyli nařčeni z rasismu. Jsme jiní? Jistě. Sice už všeobecně pominula nutkavá zvědavost cizince prozkoumat, lidé mi neosahávají blond vlasy, netahají kamaráda za plnovous, děti neřvou hrůzou z ďábla a prodavačka se mi nesnaží v kabince oblékat spodní prádlo, jak tomu bylo v ještě v devadesátých letech, i dnes ale vzájemně registrujeme rozdíly, které nemusejí být vždy příjemné.

Učitel ví, kam jede, tedy by na ně měl být připraven, hůře je na tom naše asijské okolí - vždyť naši studenti přicházejí často ze vzdálených provincií či ajmaků a cizinec je pro ně novinkou.

          Uvedu příklady ze života:

* Učitel angličtiny, který bohužel rozuměl čínsky, si o sobě na toaletě vyslechl z dívčího oddělení následující komentář: „Ten je ale odporný! Vidělas ty chlupatý ruce? Fuj! Ještě že nás neučí!“

* Také náš tělesný pach a pot je jiný. Když jsem se svého xinjiangského kamaráda otevřeně zeptala, jestli také páchnu, odpověděl: „Ujde to. Ale hodně se sprchuj!“

* A když jsem s lehkou vůní francouzského parfému vstoupila do výtahu, chlapík naproti mně si zcela okatě zacpal nos! Parfém byl pro něj nezvyklý.

           Jsme se svými studenty mnoho hodin v tělesném kontaktu. Předpokladem dobré komunikace je, že spolu komunikovat chceme – čili nemůžeme k sobě vzájemně pociťovat nechuť. Domnívám se, že jediným způsobem, jak tělesné rozdíly, a případně i předsudky, překonat, je naprostá otevřenost. Jazykové vyučování je k tomu dobrou příležitostí, máme tu přece témata jako „Popis osoby“, „U lékaře“, „Hygiena a kosmetika“ apod., kde můžeme zcela nenásilně porovnávat svou tělesnou schránku a pro vzájemné rozdíly hledat pochopení.

(Nikdy ale neopomenu studenty upozornit, zejména, když vyjíždějí do České republiky, že i u nás máme nelegální neonacistické a rasistické skupiny.)

Kulturní dědictví, zvyklosti a mentalita jsou tvrdším oříškem.

            Zatímco v evropském prostředí celkem spolehlivě funguje navyknutá mimoverbální komunikace „rukama nohama“ (která mimochodem percentuálně převažuje nad verbální), v Asii může mít naše mimika a gestikulace neočekávané následky.

* Dodnes vidím nebohou prodavačku, jak mi táhne osm krabic s čajem, protože jsem číslovku DVĚ naznačila palcem a ukazováčkem – což po čínsku znamená – OSM! Také od té doby poctivě učím své studenty počítat na prstech, a docela se přitom zasmějeme, že na počítání do desíti potřebujeme v Čechách obě ruce.

* Kdybych si v Mongolsku stopovala taxík zdviženým palcem, asi by řidič rychle uháněl pryč. Gesto se zde používá pouze s významem „SUPER!“, jinak ukazujeme dlaní dolů.

* Třepeme-li pak dlaní dolů při přecházení silnice, slušný řidič nás nechá přejít vozovku. V Čechách by auto našeho studenta nejspíš přejelo!

* Přikyvování a úsměv jsou v Asii mnohem nezávaznější a nesmíme jim přikládat tak velkou výpovědní hodnotu.

* Doma vyžadujeme, aby se nám člověk, s nímž hovoříme, díval do očí, jinak mu přisuzujeme neupřímnost a postranní úmysly. Při vyučování si tak ověřujeme, jestli posluchači sledují náš výklad, a z očí odčítáme, jestli mu také rozumí. Pro naše studenty ale může být přímý oční kontakt doslova neslušný.

         Otázka slušnosti a odpovídajícího chování je vůbec ožehavá.

* Známé jsou rozdíly při stolování, kdy pochvala dobrého jídla ve formě mlaskání       a říhání je pro Evropana nepřijatelná. Nelíbí se nám ani srkání a plivání peciček na stůl, nejsme zvyklí na jídlo z jednoho talíře či mísy. Konverzační téma „Jídlo a stolování“ si zaslouží v naší výuce mimořádnou pozornost!

* Naše smrkání do kapesníku může být přijímáno s nelibosti, nám zase vadí popotahování nosem. Definitivním přežitkem se v čínských městech naštěstí stalo plivání, které bývalo pro naše pojetí hygieny šokující.

* Naopak celkem nevinné ukazování prstem může být v Asii velmi neslušné, stejně tak předávání vizitek, peněz apod. jednou rukou či s dotykem ruky.

* Když mongolský student přijde na návštěvu a mlátí do dveří, není to projev neslušnosti, prostě se tam klepe poněkud hlasitěji. Naopak se často neklepe vůbec, když se vstupuje do místnosti, takže student na katedru doslova překvapivě vpadne.

Atd., atd… Mnoho mimoslovních signálů je prostě potřeba pro studenty „přeložit“ a verbálně vysvětlit, a to kdykoli na nějakou rozdílnost narazíme a kdykoli mluvíme o souvisejícím tématu.

            Rovněž navyknuté postoje a skryté významy mohou být zdrojem velkého nedorozumění.

* Např. tradiční asijský postoj „neztratit tvář“ často vede k tomu, že dotazovaný „vše přesně ví“, ačkoli třeba o požadované informaci vůbec nemá ponětí – raději si vymyslí jakoukoli odpověď. Jsme pak dezorientováni a může to vyvolat zápornou reakci z naší strany ve smyslu: „Těm lidem se nedá věřit.“

* Některým našim zcela pragmatickým výpovědím může být připisován skrytý význam, protože my ty narážky prostě neznáme. (Když hoch z české ambasády řekl své budoucí manželce, že „dnes nepřijde, protože nemá čas“, našel ji s překvapením plakat u maminky, že prý se s ní rozešel!)

* Skryté významy jsou úskalím při překladech, protože i zcela správně přeložená věta v jiné kultuře vůbec nemusí vést k pochopení (jak jsem si několikrát ověřila například na mongolských pohádkách.)

 

            Dovolím si poznámku, že po mém soudu jsou myšlení a řeč natolik spjaté, že uživatel jiného jazyka s velkou pravděpodobností i „jinak myslí“. Domnívám se, že například i geograficky blízký Angličan má jinou strukturu myšlení (a cítění) než Čech, koneckonců mě o tom přesvědčuje každý český film s cizojazyčnými titulky. „Ale to přeci vůbec není ono“, je naše nejčastější reakce.

* Sáhněme pro ilustraci třeba jen do slovotvorby. Zkuste si přeložit do vašeho jazyka slovní spojení „MALINKATÝ ČLOVÍČEK“. Ne „malý“, ne „maličký“ či „malinký“, ale „malinkatý“! A ne „člověk“, nýbrž „človíček“. Podařilo se vám to? Česká deminutiva jsou kouzelná, ale vyžadují jazykový cit, který cizinec získá jen obrovskou zkušeností.

* A bohatost českých synonym? „Výborný“, „vynikající“, „skvělý“, „úžasný“, „famózní“, „báječný“, „obrovský“, „fantastický“, „super“, „nádherný“, „kouzelný“, „překrásný“, „božský“, „boží“…umíte přeložit každé z těch slov JINAK do své mateřštiny? Myslíte v těch pojmech?

* Nám je naopak celkem jedno, jestli je bratr starší nebo mladší a nelámeme si hlavu s tím, jestli je babička z otcovy či matčiny strany. Pro naše myšlení to není důležité.

 

My lektoři na studenty mluvíme přirozenou češtinou a používáme ji - třebas bezděčně – v celé její bohatosti. Proto je také jazykový výcvik rodilým mluvčím nepostradatelný.

Říkávám s nadsázkou svým studentům, že mají obrovské štěstí, neboť s každým cizím jazykem absorbují i nové myšlenkové pochody, pocity, postoje - to znamená, že vlastně žijí další život!

PhDr. Ludmila Vojtková je od roku 2007 lektorkou bohemistiky na Mongolské státní univerzitě (MUIS). Ve stejné funkci působila  v letech 2001- 2004 také na Pekingské univerzitě zahraničních studií (BFSU) v ČLR.

 

 

 

 

  

 

 

08.12.2008 03:07:57
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one