zprávy z Mongolska

Čeští "gastarbeitři" v Mongolsku

Čeští "gastarbeitři" v Mongolsku  - obrázek

Čeští "gastarbeitři" v Mongolsku - obrázek

"Země modré oblohy bojuje s nedostatkem vody, chudobou a znečištěním..." Těmito slovy autorka článku Kateřina Kadlecová (Reflex č. 47 ze dne 19.11.2009, str. 76-79) popisuje svoje putování po Mongolsku a hledá "české stopy" ve vzdálené asijské zemi. Autorka představuje vybrané projekty zahraniční rozvojové spolupráce České republiky v Mongolsku a práci odborných expertů, kterou realizují se svými týmy v zemi Nomádů..Nutno upozornit, že ne všichni, v článku jmenovaní, se ztotožňují s autorčinými slovy ! Ne všichni se považují za pejorativně nazvané "gastarbeitry" ! Většina jmenovaných text ani neautorizovala ! Čtěte dál převzatý text...

Země modré oblohy bojuje s nedostatkem vody, chudobou u a znečištěním

Drncám v autě po prašné cestě uprostřed stepi, tma jako v pytli, světla vypnutá. JDE TU O KEJHÁK, povídali mi čeští geologové, když mě zvali do své jurty těsně sousedící s barunchárským nelegálním zlatým dolem. Hospodaří tu totiž nindžové.

Zhruba stovka postaviček i přes pokročilou hodinu kutá ve svahu, jejich sousedé z jihlavské firmy Geomin už s prací ustali. Přijíždím k trojici českých jurt, na něž matně padá světlo z důlních prací. Vedoucí týmu geologů Jiří Šourek, který je ve stepi po letech kočování mezi Mongolskem a Českem jako doma, mi u kamen uprostřed kruhové jurty nalévá k uzenému mníkovi kumys, zkvašené kobylí mléko. Jeden z jeho mongolských kolegů se mě marně snaží česky přesvědčit, že je to moc dobré pití. Pak mi vysvětlují, jak je to s těmi nindži.

Přezdívá se tak těžařům rýžujícím zlato mimo zákon a na vlastní pěst podle rýžovací pánve, kterou v dřevních dobách na začátku devadesátých let nosívali na zádech jako komiksové nindža želvy krunýř. Nindžové už skoro dvě dekády nedaní své zisky a donedávna bezohledně decimovali krajinu. Ještě před třemi lety stály přímo v centru vesnice Baruncháry mlýny používající k separaci zlata od štěrku jedovatou rtuť a na každé druhé zahradě probíhaly kyanizační procesy, takže otrávené stoky znehodnocovaly půdu. Tomu už stát naštěstí dokázal zamezit, takže dnes jsou nindžové nebezpeční hlavně sobě samým - jednotlivé party hledající zlato na jedné žíle spolu nekomunikují a vzájemně si podkopávají šachty, takže to občas někoho zavalí. "Odhaduje se, že v Mongolsku působí sto až sto dvacet tisíc nindžů, kteří se nelegálně živí těžbou zlata nebo jiných nerostných surovin, jejich zpracováním a vývozem do zahraničí," říká mi Jiří Šourek. A pak mi prozradí, proč Mongolsko, kde je stále ještě nejsilnější stranou postkomunistická Mongolská lidová revoluční strana, nindži mlčky toleruje: "Nemůže jim nabídnout žádné jiné zaměstnání."

Až nazítří mě geologové provádějí bahnitým polem Boró (to slovo česky přiléhavě znamená déšť), kde Češi likvidují nebezpečné odpady, které vznikají při těžbě - na principu gravitačního odlučování čistí půdu od rtuti. Tady, v tomhle blátě, začíná moje stopování Čechů v Mongolsku - zemi, která k nám má neuvěřitelně blízko. Po Rusku a Číně, dvou gigantech svírajících nejřidčeji osídlený stát světa s 2,7 miliónu lidí a více než čtyřiceti milióny koní, krav, ovcí a koz mezi mocné ekonomicko-ideologické kleště, je Česko pro Mongoly dalším zásadním hospodářským partnerem.

Z RUDÝCH BRATRŮ OBCHODNÍCI

Nikdo se nediví, že z téměř půl miliónu cizinců, kteří v roce 2009 dlouhodobě pobývali na českém území, je skoro šest a půl tisíce Mongolů. Jejich počet ani po české nabídce letenky do vlasti a pěti set eur neklesl. Ale co dělají desítky Čechů pracujících v Mongolsku? V zemi dvacetkrát větší než ta naše působí nejen čeští pracovníci humanitárních organizací, ale i české firmy, které v rámci rozvojové pomoci vrtají studny nebo se snaží změnit přístup Mongolů k přírodě.

S Mongolskou lidovou republikou naše země udržovala velmi dobré vztahy už za socialismu. Mongolové studovali na českých a slovenských školách - také proto se s taxikáři a státními úředníky v mongolské metropoli domluvíte často nejen rusky a anglicky, ale také česky a slovensky. Za totality od nás proudili na středovýchod Asie geologové, stavitelé a odborníci na zpracování kůží, z Čingischánovy domoviny k nám zase dělníci. Výměna trvá dodnes. A vytrvají-li Češi v Mongolsku, třeba se jim v zemi neskutečně bohaté na rudy podaří objevit zlatý důl. O rudy a doly tu jde totiž především.

VZHŮRU DOLŮ!

Vracela jsem se do Mongolska po roce a s obavami. Jak asi s Ulánbátarem zatočila celosvětová ekonomická krize? Zastavily se jen velké stavební projekty, ale lidé se prý mají pořád stejně. Opilci a špinavé jurty z metropole dočasně zmizeli (obojí se vrátí, až uhodí zima) a zdá se, že i menším sídlům se daří.

Erdenet je s necelými devadesáti tisíci obyvatel druhé největší město Mongolska - a zřejmě nejbohatší. Obyvatelé vymódění ve velkoměstském stylu posedávají večer u zdejší obdoby Křižíkovy fontány, naslouchají hudbě a pojídají delikatesy přinesené z vyhlášené čínské restaurace. V mongolštině znamená výraz Erdenet "cenný poklad" a neoficiální přezdívka města zní "Brežněvův dar".

Všechno bohatství Erdenetu pochází z dolů. O jejich objevení se kdysi zasloužili Češi, brzy ovšem vyklidili pozici Rusům. "Historie geodetických prací českých geologů v Mongolsku je velmi dlouhá, už od padesátých let tu působila řada expedic," vypráví mi pamětník Jiří Šourek. "Vedoucím jedné severomongolské expedice byl můj někdejší spolupracovník Emanuel Komínek, geolog tak dobrý a zkušený, že dokázal nedaleko Erdenetu nalézt jedno z největších ložisek mědi a molybdenu v celé Asii."

Po invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 se čeští inženýři stáhli ve prospěch Rusů, kteří na těžbě donedávna bohatli (zásoby rud podle odhadů vydrží dalších padesát let). Podle Šourka existuje dopis ze září roku 1968, v němž mongolská strana vyzývá českou ke spoluúčasti na těžbě, avšak Češi odmítli s tím, že věc musí řešit Sovětský svaz.

ČEŠI JSOU TU ZA VODOU

Vody se totiž vnitrozemskému Mongolsku nedostává - loni mělo podle Rozvojového programu Spojených národů (UNDP) v Mongolsku přístup k pitné vodě jen 66 % obyvatel. Ve stepi se prohánějí několikasethlavá stáda, která je nutno napájet, a protože mnohé studny vybudované za socialismu vyschly a čerpadla zrezla, nevědí občas pastevci, kde se svými jurtami a stády zakotvit. Stejnou starost mají obyvatelé měst: s dvacetilitrovými kanystry přivázanými na vratkém vozíku vyjíždějí ke studnám hlavně děti, jež kromě školní docházky nemají co na práci. Pro vodu po třech tugricích (asi čtyři haléře) za litr si jezdí i příslušníci střední třídy, protože vodovod a elektřina tu nejsou samozřejmostí téměř pro nikoho. Situace se naštěstí lepší a stále více Mongolů si může dopřát absolutní minimum doporučené OSN i Světovou bankou - 20 litrů vody na osobu denně. Mimochodem, průměrný Evropan se denně cachtá zhruba v 300 litrů.

Než se loni na jaře v ulánbátarské oblasti Šadivlan otevřela studna vybudovaná z českých rozvojových peněz, stála kolem cihlového domečku s čerpadlem hrstka chatek a jurt, jejichž obyvatelé museli dojíždět pro vodu kilometry daleko nebo čekali, až jim těch pár litrů přiveze cisterna. Letos v srpnu jsem údolí stěží poznala: až na svahy kopců sahají učesané, nablýskané novostavby. "Jejich obyvatelé vzali poslední úspory a usadili se tam, kde je voda," vysvětluje mi před studnou v Šadivlanu Tomáš Hájek, ředitel Vodních zdrojů. Jeho čeští i mongolští kolegové postavili kromě téhle ještě dalších jedenáct studen v okrajových oblastech Ulánbátaru - v oblasti vrtu provedli průzkumy, našli na puklinových systémech spodní vodu, vyvrtali díry až 110 metrů hluboké, nainstalovali čerpadlo a obestavěli to celé domečkem jako z lega. Není to prý legrace, často i kvůli obstrukcím mongolských úředníků. "Loni jsme zahájili podobný projekt v oblasti Bulgan, kde postavíme dvacítku vodních zdrojů pro hospodářská zvířata," říká Hájek. Po následující tři dny objíždím tyhle stepní studny a zjišťuji, že nepříliš politicky korektní úsloví "dřít jak barevnej" lze nahradit přiléhavou, adresnější frází "makat jak Mongol" (i když kulturní stereotyp vykresluje obyvatele Mongolska spíš jako lenochy). Na každém vrtu pracuje pár Čechů a několik místních od úsvitu do soumraku, široko daleko jen step bez konce, polévka ohřívaná letlampami a na trubkách, které snad jednou povedou vodu, rozložené spacáky. A když bude pršet? "Zmokneme," lakonicky odvětí mému překladateli chlapík a dál se ohání krumpáčem.

STEPNÍ ŠKOLKA

Asi dvacítka dětí od tří do šesti let, krásně nastrojených a neuvěřitelně poslušných, na učitelčin pokyn vstane a vyběhne ven z jurty užít si přestávku mezi dvěma patnáctiminutovými lekcemi. Kolem nikde nikdo - trojice jurt stojí v širé stepi úplně osaměle. "Charita Česká republika provozuje tady, v provincii Bulgan, třináct mateřských škol," vysvětluje mi koordinátorka projektu Petra Binderová, s níž jsem včera povečeřela jeden z klenotů místní gastronomie - upytlačeného sviště opáleného letlampou.

Nomádi do netradičních mateřinek svážejí své ratolesti na motorkách i na koních až z patnáctikilometrové vzdálenosti. "Učíme se tu básničky a písničky. Taky bych chtěla být učitelkou, ale matematiky," říká mi stydlivě šestiletá Bayarnyam, dlouhovlasá princezna ve světle modrých dlouhých šatech a s mašlemi v copech. Už teď je učitelčinou asistentkou - vypráví dětem ruskou pohádku o Mášence a třech medvídcích a kontroluje, aby malí raubíři dodržovali pravidla, když hrají se stovkou barevných ovčích obratlových kůstek hru šagai, jakési stolní dostihy.

Až Bayarnyam příští rok nastoupí do první třídy, bude zřejmě bydlet v internátě v hlavním městě jednoho z osmnácti mongolských ajmaků (provincií) a tří městských oblastí. Domů pojede při mizerné infrastruktuře maximálně občas na víkend, pomáhat rodičům-pastevcům. Po práci možná uvidí v televizi poháněné energií z malého slunečního panelu umístěného před jurtou Arabelu nebo Létajícího Čestmíra - pohádky, které tu patří k nejoblíbenějším. Nedostatek peněz, nekvalifikovaní učitelé a velké vzdálenosti od domova dětí do škol jsou hlavní příčiny toho, že mongolské školství v mezinárodních statistikách propadá.

ÚTĚK DO DIVOČINY

Mongolsko je pro obchodníky synonymem zlata a mědi, ale putovat na zahraniční trhy by mohly i kůže a maso, přemýšlím během drkotavé jízdy na sever, k ruským hranicím. Cestuji už druhý den k obrovskému jezeru Chövsgöl, které zadržuje téměř dvě procenta celosvětových zásob sladké vody - doporučil mi to nadšený potápěč a rybář Luboš Svoboda, majitel bezpečnostní agentury a ulánbátarské restaurace Bohemia.

Na prašné cestě často stavíme, třeba když čekáme, až stohlavé stádo koz přeběhne na horskou louku ve snaze utéci dvojici majestátních orlů skalních, která opodál cupuje mršinu telete. Řidič našeho džípu Ulzí, syn někdejšího mongolského ministra zemědělství, mi za jízdy vysvětluje, že vývoz živočišných produktů nepřipadá v úvahu. I když zřejmě neexistuje ekologičtější způsob chovu zvířat než volně, v otevřené stepi vonící pelyňkem, plné hořců a protěží, dobytek nesplňuje normy. Například není cejchovaný, a nelze tedy vystopovat jeho původ či evidovat zdravotní stav. Posléze se dozvídám, že tým s grantovým projektem na označování chovných zvířat v Mongolsku je taky český; vede jej docentka z pražské České zemědělské univerzity Daniela Lukešová.

SMRTELNÁ PŘÍRODA

Po celých tisíc kilometrů z Ulánbátaru k průzračným vodám Chövsgölu si řidič Ulzí pouští hudbu ze svého oblíbeného Fantóma opery nebo mi krátí cestu povídáním o svém životě. Jako mnoho Mongolů hledal štěstí v zahraničí - dělal pět let v Londýně autoelektrikáře, ale jakmile jeho žena před třemi roky dokončila britskou školu, rozjeli se i se synem zpátky do vlasti. Teď pětatřicetiletého fandu do technologií zajímá především čistírna odpadních vod v nemocnici v přístavu Chatgal, jedna z několika, které po Mongolsku rozsela firma Chánzá Majitel této společnosti Jan Novotný se však příliš nesměje: "Když jsem tu po roce 1981 začal pracovat v mezinárodní geologické expedici, chytali jsme tajmeny, pstruhy, sazany, štiky a okouny v řece Túl, sto kilometrů na jih za hranicemi metropole. V současné době je Túl mrtvá řeka. V Ulánbátaru je asi třicítka koželužen a ty vypouštějí chemicky znečištěnou vodu," říká mi muž, jehož firma čistí odpadní vody koželužského provozu v Darchanu, třetím největším městě Mongolska. neboli Smějící se chán.

Ekologie začala Mongoly zajímat teprve nedávno, vysvětluje mi Jakub Němec z humanitární organizace Adra, jenž ve východní části pouště Gobi učí místní obyvatele - světe, div se - jen pár kilometrů od písečných dun pěstovat zeleninu ve třech rozlehlých zahradách. V gobijské oblasti Erdene má své experimentální záhony, skleníky a mongolské pracovníky i brněnská Mendelova univerzita.

Nejen průmysl a zemědělství, ale i politický systém čeká na svou reformaci. Právě šestasedmdesát členů parlamentu, Velkého churalu, je podle řidiče Ulzího zodpovědno za stagnaci země: "Viděli jste ty děti, co v Ulánbátaru žijí v kanálech? Alkoholiky, co se válejí před chrámy a čekají na milodary turistů? A právě turistů je tu strašně málo, i když jim tahle země může ukázat všechno: poušť, slaná jezera, buddhistické chrámy. Ale dokud nevybudujeme pořádné silnice a nezaručíme turistům bezpečnost, kdo by sem jezdil?"

Kdo by sem jezdil? Dobrodruzi. A čeští "gastarbeitři".

Zdroj: http://www.reflex.cz/Clanek38153.html

DL

 

 


23.11.2009 18:41:03
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one