zprávy z Mongolska

Slavnost pro funkillera

Slavnost pro funkillera - obrázek

Slavnost pro funkillera - obrázek

Funkiller je člověk, který se nerad veselí. Ne že by nesnesl lidi. Nadšeně s vámi nad kávou probere pracovní plán na příští kvartál nebo hrozby světovému míru. Stejná témata ovšem tvrdošíjně prosazuje i v hospodě, až ostatním trpkne pivo, počítá přitom škarohlídsky vyprázdněné láhve, a když zazní první bujarý popěvek nebo rozverná anekdota, vrhne kolem sebe pár zoufalých pohledů a prchá do bezpečí domova, aby obnovil ztracené ekvilibrium nad snímkem o holocaustu. Jsou takoví mezi námi, píše Lucie Kellnerová Kalvachová. Čtěte dál...

Funkiller se nikdy neúčastní společenských projížděk na parníku a s nedůvěrou hledí i na všechna výjezdní zasedání, k nimž (a z nichž) nevede kyvadlový autobusový spoj. Ale když kamarád slaví čtyřicetiny a s velkorysostí sobě vlastní sezve přátele na nejpěknější místo v ulánbátarském okolí na společný víkend, i funkiller se zastydí, vydoluje zhloubi černé duše drobky družební vstřícnosti a vyrazí odhodlán si tu veselou společenskou událost užít.

Slavnost, o které je řeč, se konala pod záštitou jednoho Holanďana, který se před dvanácti lety vydal v džípu kolem světa a v Mongolsku zbloudil tak důkladně, že tu dnes má rodinu se třemi dětmi, sedmdesátihlavé stádo krav, polní výrobnu sýra, pár prasat a ekologický camp pro vyznavače agroturistiky. Jak to všechno zvládá, bůh suď. A jako by neměl dost, uvolil se uspořádat i tuhle oslavu, pročež postavil pár nových jurt a připravil fantastickou hostinu.

Holanďan sídlí za vodou. V jistém místě národního parku Terelč je třeba sjet ze silnice, překonat pět až sedm různě širokých říčních ramen, a jste tam. Za zády řeka s nádhernými vzrostlými topolovými háji a před vámi široké travnaté údolí se sérií oblých horských hřbetů po stranách. Co může být lepšího. Jenže. V pátek se zatáhlo.  A začalo lejt. A lilo dvanáct hodin. A řeka začala stoupat. Pár hostů ještě s dávkou štěstí dorazilo, ale kolem sobotního poledne už zdravý rozum velel do řeky nevjíždět. Protože však zdravý rozum, jak známo, není vždycky doma, kdosi neměl lepší nápad než vjet přímo do hlavního proudu a utopit v něm oslavencův džíp. Posádka musela vylézt na střechu a z rozbouřené řeky je museli zachraňovat kolemjdoucí Mongolové na laně. Táhli je tou ledovou vodou jako jesetery na udici a sušili v 10 stupních a studeném větru u ohýnku na břehu.

Slavnost nabyla nečekaného rázu - k řece postupně vyjížděly další a další mongolsko-české posádky, aby obhlížely situaci, pomáhaly uvízlým, posléze samy uvízly v bahně či vodě a musely být zachraňovány další posádkou. Ti, kdo zůstali za frontou, hltali barvité zprávy těch, kdo se mokří vraceli od řeky. A v mezidobí si krátili čekání hovorem na vážná témata jako je mongolská mytologie, manželství a mentalita rozvojovek. Funkiller ožil a dělal si poznámky.

S večerem bylo jasné, že už přes řeku nepřejde nikdo, ani objednaná folklórní hudební skupina s hadí ženou, ani několik šamanů, kteří přislíbli vykonat pro oslavence ochranný rituál. Stoly se prohýbaly, protože hostů stačila dorazit jen půlka, a celé odpoledne na hodování nebylo pomyšlení. Láhve ubývaly, ale studená voda měla spolehlivě střízlivějící efekt, a tak se všeobecná bujarost nekonala. Znavení muži s leskem v očích líčili znovu a znovu své historky a ostatní znovu a znovu vážným hlasem opakovali, že zaplaťpámbu, že zůstalo jen u škod na majetku a že všichni přežili ve zdraví. Děti běhaly kolem v pláštěnkách a tvrdily, že jim vůbec není zima, i když měly úplně ledové ruce. Oslavenec dostal domácí dort s modrou marcipánovou polevou a vyobrazením potápěče. A funkiller, kterému ve společnosti nikdy nechutná, si třikrát přidal. A před půlnocí zpíval zádumčivé písně!

V neděli bylo pořád hnusně. Průzkumné posádky znovu vyrazily do terénu ohledat možnosti nouzového návratu do civilizace a vrátily se s tím, že v blízké vesnici už operuje armádní záchrannářský tým. Prací povinní se posléze nechali na člunech přepravit na druhý břeh a odjeli do Ulánbátaru. Ženy, děti a oslavenec s pár nejvěrnějšími zůstali na místě s neurčitou vidinou vyzvednutí, až voda opadne. Večer se obloha protrhala a předvedla jeden z místních neodolatelných západů slunce. V noci bylo jasno a zima. Funkillerovi nad ránem podařilo rozfoukat mikroskopické řeřavé uhlíky v kamnech, a když v komíně zahučelo, blaženě se přitulil k dětem, vychutnával barvitost a neobvyklost té vzrušující situace a těšil se na nový den.

V pondělí byl pařák a funkiller ještě s další opuštěnou manželkou (dlouhodobým to druhem ve zbrani) a pěti dětmi vyrazili k řece, kde v klidné zátočině strávili mírumilovné dopoledne. Ta se mají, ta Mongolata, co SEM jezdí k dědovi na prázdniny! Když se po návratu k jurtám ukázalo, že armádní záchranáři již stačili vylovit poslední utopený džíp a že mohou evakuovat i zbylé přítomné, funkillera ten rychlý konec dobrodružství lehounce zamrzel. Jenže. 

Na korbu armádního náklaďáku naskočili s evakuačními baťůžky: oslavenec, jeho půvabná asistentka, čtyři hoši jako schůdky (3-5 let), druh ve zbrani s kojencem v šátku a funkiller (zde pro úplnost doplňme, že v pokročilém stádiu těhotenství). Plus tucet mongolských vojáků, kteří pak v přítmí korby pod plachtou povzbudivě pomrkávali a z osmahlých tváří cenili zářivě bílé zuby. Drncalo to báječně. Děti by nejradši radostně výskaly, ale byly usměrněny, že přeci jen, i v péči těchhle profíků, není dobré moc juchat, aby se situace nezakřikla. Ještě chvíli to báječně drncalo. Pak to párkrát hrozivě žbluňklo. A pak to skočilo a auto stálo uprostřed hnědého proudu. I nahoře na korbě bylo nad kotníky vody.

Důvěra v profíky utrpěla stejnou ránu jako chudák náklaďák. Pak se brodilo na bližší břeh. Nafoukl se člun a napříč proudem se natáhlo lano, aby neuplaval, kam neměl. A přeplouvalo se. A pak záchranáři vzali děti na ramena a šlo se dál pěšky. A zase se brodilo. Bosí (!) záchranáři s dětmi nad hlavou se bujaře vrhali do rozvodněných ramen, kde bylo střídavě po kotníky a po pás, aniž by cestu nejprve prozkoumali. Uprostřed proudu pak překvapeně vrávorali a děti výskaly. Matky nevýskaly a párkrát jim u srdce zatrnulo.

Ale pak bylo poslední rameno překonáno, děti dostaly od velícího důstojníka smažené placky, velící důstojník od oslavence pár bankovek s hodně nulami a slunce svítilo a všichni se smáli. Funkiller děkoval oslavenci za fantastické zážitky a kladl mu na srdce, že příští rok se slavnost musí zopakovat... „No news, good news“, říkají Angličani. A přesto většina z nás nerada klídek a ráda adrenalin - s pošetilou důvěrou, že to přece musí dobře dopadnout.

Slavnost se líbila nejen funkillerovi, který se nerad veselí. Líbila se i dětem, z nichž tři posléze lehly s angínou. Líbila se i mužům, kteří strávili dva dny prochládáním u řeky. A líbila se, svým specifickým způsobem, i oslavenci, jehož auto se sice po dvou dnech máčení a otloukání plujícícmi kmeny ocitlo zase na pevné zemi, ale nejspíš už nikdy nepojede. "Nový začátek," utěšila ho kamarádka s psychoterapeutickým výcvikem. (Jestli si trochu zdravého pudu sebezáchovy a rozumu zachoval alespoň funkillerův druh ve zbrani s kojencem v šátku, si můžete přečíst ve článku M. Hrdouškové: Všechno nejlepší, aneb jak nás Mongolové nakonec (ne)utopili.

Stačí přitom otevřít kterékoli zprávy a je zřejmé, že ne každý v posledních týdnech vyvázl z vody tak lacino. Nejsme dost pokorní, nedodržujeme pravidla a ignorujeme varovná znamení, řekli by nejspíš Mongolové - a mysleli by to víc než vážně... Detailněji si o tom můžete přečíst v rozhovoru s ženou-rybou (A. Oberfalzerovou: Nechoď, dceruško, k vodě ven !), který jsme načali v Terelči nad řekou a zakončili v Ulánbátaru krátce po evakuaci.

Zdroj: Lucie Kellnerová Kalvachová pro časopis Respekt

http://kellnerova.blog.respekt.cz/clanok.asp?cl=91409&bk=81350

21.12.2009 18:09:42
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one