zprávy z Mongolska

Diagnostika podle čínské medicíny

 Diagnostika podle čínské medicíny - obrázek

Diagnostika podle čínské medicíny - obrázek

Diagnostika podle čínské medicíny vychází z teorie čínské medicíny, je nedílnou součástí čínské medicíny a základní metodou získávání informací o nemocích. Hlavní metodou jsou jsou „čtyři diagnostiky", totiž ohledání pacienta zrakem, hodnocení různých projevů pacienta sluchem a čichem, kladení otázek a diagnóza hmatem, především pulzem v žílách na rukou. Tím se získávají informace o příčinách, umístění a povaze nemoci a stavu pacienta. Takto provedená diagnóza je základem pro určení průběhu léčby. Více...
Komplexní teorie diagnostiky a její metody v čínské medicíně vycházejí z dlouhodobé klinické praxe. Mezi konkrétní postupy patří diagnóza jazykem, cévami a další. Jsou z ní patrné rysy charakteristické pro čínskou medicínu a zároveň se v ní odráží celá tradiční čínská kultura a specifika čínského geografického umístění.

I. Hledání kořenů

Kořeny čínské medicíny sahají hluboko do minulosti. V období Válčících států (5. – 3. stol. př. n.l.) známý lékař Qin Yueren (Čchin Jüe-žen, též známý jako Bian Que, Pien Čchüe) vynikal v „diagnóze pulzem na rukou, ohledání pacienta zrakem, naslouchání zvůkům, které pacient vydával, popisu pacienta a v rozhovoru s pacientem, přičemž žádnou z těchto metod nikdy nevynechával". Ve Vnitřní kanonické knize Žlutého císaře se popisují čtyři diagnostiky jako základ veškeré diagnostiky. Díky té lze poznat celkový stav nemoci a pacienta. Teorie diagnostiky se odvíjí od teorie pěti prvků, konceptu yinyang, stavu vnitřních orgánů a teorie meridiánů.

Wang Shuhe (Wang Šu-che) v době dynastie Západní Jin (Ťin, 3. stol. n.l.) sepsal „Kanonickou knihu o žílách a pulzu", ve které navázal na tradici diagnostiky čínské medicíny a dále ji rozvinul a standardizoval tak metody diagnózy pulzem. Následující generace doktorů na základě svých zkušeností neustále rozvíjely diagnostické metody čínské medicíny a vytvořily tak postupně množství klasických spisků o diagnostice.

II. Čtyři metody diagnostiky

Lékař na základě ohledání pacienta zrakem, sluchem, čichem a dotykem naváže s pacientem či někým, kdo je seznámen s pacientovou situací, rozhovor. Až o pacientovi plně, systematicky zjistí veškeré relevantní informace, zahájí klinickou léčbu. Takzvané čtyči metody diagnostiky jsou ohledání pacienta zrakem, hodnocení různých projevů pacienta sluchem a čichem, kladení otázek a diagnóza hmatem. Každá z těchto diagnostických metod má svůj vlastní význam a nelze nahradit jednu druhou, naopak je třeba je využít všechny. Teprve pak lze pacienta správně diagnostikovat.

1. Diagnostika ohledání zrakem

Diagnostika ohledání zrakem probíhá tak, že lékař na základě teorie orgánů, meridiánů a dalších ohledá příslušné části pacientova těla, jakýkoli sekret, které pacientovo tělo vylučuje a jeho exkrementy.

Viditelné, vnější části lidského těla jsou úzce propojeny s pěti orgány a se šesti orgány, takže pokud v jejich fungování došlo ke změnám, odrazí se to na viditelných částech těla – na výrazu, zbarvení, tvaru, celkovém stavu a v dalšími způsoby. Díky tomu lze z nálezů na pokožce a pěti smyslových orgánech (oči, uši, nos, jazyk a rty) vydedukovat změny ve fungování orgánů.

Mezi konkrétní postupy patří především ohledání jazyku, výrazu v očích, barvy a výrazu ve tváři, celkového stavu těla, pěti smyslových orgánů, kůže, viditelných cév a exkrementů. Hlavní je ohledání výrazu v očích, zbarvení tváře a jazyku. To proto, že ve tváři a na jazyku se odráží i relativně jemné změny ve fungování orgánů. Ohledání jazyku, někdy též nazývané diagnóza jazykem, znamená pozorování odchylek na pacientově jazyku a povlaku na jazyku. Takto si lékař udělá jasnější úsudek o pacientově stavu a udělá si prognózu, což je hlavní účel diagnózy zrakem.

2. Diagnostika poslechem a čichem

Diagnostika poslechem a čichem spočívá v naslouchání zvukům, které pacient vydává a očicháním pacientových exkrementů.

Nasloucháním zvukům, které pacient vydává, lze nejen vypozorovat změny v ústrojích, která mají vazbu na hlase a vydávání zvuků, ale podle změn v hlase lze také diagnostikovat orgány a usuzovat, jakým způsobem se změnily. Naslouchá se obvykle změnám v hlase při řeči, v dechu, kašli, škytání, zvracení, plivání a říhání.

Diagnostika čichem se dělí na očichání pacientova těla a místnosti, ve které se pacient nachází. Zápach je vylučován tělesnými otvory a vylučovanými látkami. Je způsoben škodlivými látkami v orgánech, krvi či tělesných tekutinách. Zápach v místnosti je způsoben látkami, které tělo pacienta vylučuje, například místnost, ve které se nachází osoba nakažená morem bude silně zapáchat plísní. Lékař obvykle hledá neobvyklé zápachy očicháváním pacientova dechu, těla a exkrementů.

3. Diagnostika kladením otázek

Diagnostika kladením otázek probíhá formou rozhovoru, kdy se lékař ptá pacienta nebo někoho, kdo je obeznámen s pacientovou situací na okolnosti propuknutí pacientovy nemoci, její průběh, současný stav, jak byla nemoc doposud léčena a další okolnosti. Kladením otázek lékař zjišťuje celkový stav pacienta.

Kladením otázek lze zjistit detaily o nemocném, které by jinak nešlo dost dobře vypozorovat, například příznaky, které se navenek neprojevují nebo nejsou patrné. Lékař takto může zjistit další údaje o pacientovi či najít vodítko k tomu, na co se zaměřit. Kladení otázek současně lékaři umožní lépe porozumět okolnostem, které mohly vést k pacientově onemocnění, jako jak probíhá jeho běžný den, v jakém prostředí pracuje, stravovací návyky, zda je ženatý, vdaná a další.

Lékař se nejprve vyptá na základní otázky (jméno a příjmení, pohlaví, věk, povolání, zda je pacient ženatý či vdaná, národnost, místo narození, místo bydliště, jak dlouho je nemocný), na hlavní problémy, na nemoci, které už pacient prodělal, na současný stav nemoci, na základní údaje o pacientově životě a jeho rodině. Hlavní otázky na současný stav nemoci jsou otázky na to, zda pacient cítí chlad nebo horko, na jeho spánek, jeho pocity a na jeho vylučování.

4. Diagnostika hmatem


Diagnostika hmatem spočívá v ohledání pacienta hmatem, kdy lékař zkontroluje pacientův pulz na ruce a ohmatá veškeré nepravidelnosti na postižené oblasti.

Diagnostika pulzem sestává ze zjištění pulzu na rukou a promačnáním postižených oblastí. Diagnostice pulzem se také říká ohmatání cév či diagnostika cévami. Spočívá v rozpoznání změn v těle pacienta pozorováním změn v běžném fungování cév. V zápěstí dochází k výměnám mezi orgány, energiemi a krví, což bylo popsáno již v Kanonické knize o 81 nemocech z dynastie Han (Chan, 2. stol. př.n.l. – 3. stol. n.l.). Diagnostika tlakem spočívá ve stlačení jistých míst na pacientově těle, aby lékař lépe porozuměl změnám v dané oblasti a z nich vydedukoval povahu a závažnost pacientovy nemoci.

3. Hodnota diagnostiky podle čínské medicíny

Čtyřmi diagnostikami lze zjistit detaily ohledně pacientova stavu z několika úhlů pohledu a ze získaných informací učinit přesnou diagnózu. Tyto čtyři metody se navzájem nenahrazují, naopak je třeba je používat společně, pouze pak lze nashromáždit dostatek informací, aby nedošlo k chybné diagnóze. V praxi je třeba mít na zřeteli syntézu jednotlivých částí s celým tělem a provázanost vnitřních projevů s vnějším světem. Při použití čtyřech diagnostik je třeba postupovat důsledně, pozorovat celkový stav pacienta, navíc je třeba vzít v úvahu vliv životního prostředí a individuální odlišnosti, to vše má na pacienta vliv.

Diagnostika podle čínské medicíny je unikátní. Díky své humanitní povaze, pokrokům v lékařství a posílení vazeb mezi čínskou a západní kulturou je potenciál využití čínské medicíny stále větší. Avšak vlivem západní medicíny se diagnostika podle čínské medicíny používá čím dál tím méně.

Zdroj:czech.cri.cn/707/2013/01/18/1s138225.htm
DL
05.07.2013 17:37:57
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one