zprávy z Mongolska

Ulánbátarské děti ulice a mezinárodní adopce

Ulánbátarské odložené děti a mezinárodní adopce - obrázek

Ulánbátarské odložené děti a mezinárodní adopce - obrázek

V Ulánbátaru žije podle OSN téměř 4000 dětí bez domova. Proč tomu tak je a jak tyto odložené, „kanálové“ děti žijí, mi různí lidé vysvětlovali nejrůznějšími způsoby. V 90. letech, když počet těchto dětí prudce narůstal, prý panovaly obavy, že až dospějí, budou terorizovat celé město. Obavy se ale nepotvrdily – snad že je kanálová populace natolik promořená alkoholem, drogami a nemocemi, že se dospělosti v plné síle dožije jen málokdo. Proslýchá se také, že pro kanálové děti si každoročně přijíždějí čínští obchodníci s orgány – to ale vzhledem ke zdravotnímu stavu těchto dětí není příliš pravděpodobné (a fáma asi svědčí spíš o hluboce zakořeněné zášti Mongolů proti Číňanům, kterým se přičítá na všech frontách jen to nejhorší). Dětem ulice se věnuje spousta NGO, ale řešení je nesnadné.

Napsala: Lucie Kellnerová Kalvachová - z velké části jde o informace z doslechu, takže čtěte s rezervou - ale jako podnět k úvaze je to i tak snad užitečné:

Proč tolik odložených? V Mongolsku zřejmě ženy donosí mnohem více nechtěných potomků než třeba v Evropě. Snad proto, že těhotenství i velmi mladých nebo svobodných žen tu není natolik stigmatizující. Národy, které žijí v těsném vztahu se zvířaty, prý totiž nemají tu zvláštní potřebu zametat potřeby a projevy svých tělesných schránek pod koberec – viz slavný obraz Jeden den v Mongolsku, kde se mezi mnoha jinými každodenními úkony také vesele souloží, zvrací a kálí, neb přeci, jak ví každé malé dítě, to všechno ke každodennosti patří. Takže zatímco evropské „zbouchnuté“ řeší nevítanou situaci nejčastěji potratem, v Mongolsku leckdy (i když taky ne vždycky) nechají dítě přijít na svět a pak se teprve rozhodují, co s ním.

Proti potratům hraje i velmi malá lidnatost Mongolska, které se v dějinách opakovaně setkalo s pochybností, zda si tak málo lidí takové velké území vůbec „zaslouží,“ a které proto narození každého nového občana velmi vítá. Ostatně, potraty byly po většinu socialistického období zakázané.

„Odkládání“ dětí zřejmě nahrává fakt, že o děti se tu tradičně stará širší komunita a matky nemají tak velký problém svěřit dítě do péče „jinam.“ I dnes je prý poměrně běžné, že děti z chudých rodin se dávají hned po narození k bohatším příbuzným, kde jim bude lépe.

Za prudký nárůst počtu dětí bez domova v posledních dvou desetiletích ale nejspíš může hlavně příliv venkovanů do UB. Kolem města se rozrůstá neutěšené ghetto, osídlené mnoha zkamanými ex-kočovníky, kteří se s městským životem ne a ne sžít a kteří padají do začarovaného kruhu nezaměstnanosti, nespokojenosti, alkoholismu a bezradnosti. Otřesnou ilustraci z života těch nejzoufalejších viz v téhle fotoreportáži ze skládek za Ulánbátarem.

Na děti bez domova se zaměřuje poměrně dost místních i zahraničních NGO, které tu provozují útulky, dětské domovy a vzdělávací kurzy, ale je to těžká práce a děti, které už životu v kanálových komunitách přivykly, se prý velmi obtížně vrací do „normálu“.

 

Mezinárodní adopce

Viděli jsme to už v Číně – zájezdy natěšených párů z Evropy a Ameriky, které si přijížděly adoptovat malé Číňánky. Budilo to zvláštní dojem takhle hromadně, zvlášť když rodiče s novými ratolestmi ještě nebyli sžití. Spekulovalo se taky o tom, že zprostředkovatelské agentury na těchhle adopcích nechutně vydělávají a že kdovíjak těm dětem na západě bude.

V Ulánbátaru nás najednou napadlo, že taková adopce by vlastně mohla být docela prima. Strávili jsme pár měsíců zkoumáním, jaké jsou s adoptováním dětí z jiného etnického a kulturního prostředí zkušenosti, a i když to celé nakonec dopadlo úplně jinak, jsem za získané poznatky moc ráda.

Představovala jsem si, že začneme chodit do některého zavedeného útulku pro nejmenší, některé batole nám padne do oka, a to si vezmeme. Ale pak jsme se seznámili se Stephanií, která tu vede kancelář italského hnutí Amici Dei Bambini (Přátelé dětí), a zjistili jsme, že takhle by to nešlo. Jako cizinci s trvalým pobytem v Mongolsku bychom vyplnili formuláře zdejšího ministerstva sociálních věcí a ministerstvo by nám děťátko přidělilo. A že je to tak dobře, protože když vstoupíte do místnosti s 60 mrňaty, málokdy k některému ucítíte náhlou nepotlačitelnou náklonnost. A když chvíli přebíráte, zákonitě vás později zaplaví pochybnosti – jestli my si raději neměli vzít tu klidnou okatou holčičku v koutě nebo toho hošíka s chytrýma očima, když tohle naše dítě teď takhle zlobí?

Stephaniina nadace svoje rodiče dobře připravuje, protože pro dítě, které bylo už jednou odložené je druhé odmítnutí zničující. Základní poučka tedy zní: dítě má právo na rodinu a má právo být přijato takové, jaké je. Vlastní děti si přeci taky nevybíráme, ale jsou nám jaksi shůry přiděleny. Stephanie mi vyprávěla, že skoro všichni zájemci se u nich hlásí o co nejmenší zdravé krásné dětičky, nejlépe s rodiči s IQ nad 130. Ale když se s nimi chvíli pracuje, mnozí si nakonec vezmou třeba sourozence nebo děti s handicapem. A potom, když přijdou krize – které přijdou vždycky, protože každý rodič dělá chyby a žádné dítě není anděl, ani vlastní ani adoptované – hlavní je potomka přesvědčit, že do téhle rodiny patří, protože tady ho milují a tady jim na něm záleží. Zájemcům o adopci se třeba doporučuje, zavést si hned na úplném začátku „palubní deník“ a psát si a shromažďovat všechno, co s vyřizováním souvisí. Takže když jim pak mrně vmete do tváře, že stejně není jejich a vlastní máma by ho měla radši, budou mu moct ukázat, jak dlouho si ho přáli, jak dlouho na něj čekali, jaké všechny peripetie podstoupili a že to bylo vpodstatě stejné jako těhotenství.

Stephanie mi ukazovala spoustu fotek šťastných rodin a vyprávěla o rodičovství jako o daru tak nadšeně, že to vážně bylo ohromně nakažlivé. Ale pídili jsme se i po rizicích a zjistili tohle:

Existuje jev zvaný „hospitalismus“. Je to důsledek citové frustrace, kterou prožívá každémimino, které není dostatečně chováno a hlazeno a láskyplně opečováno hned v prvních týdnech a měsících svého života. Postižené jsou tedy typicky děti z kojeneckých ústavů, i když je třeba hmotné zabezpečení vynikající, ale sestry se prostě s každým dostatečně mazlit nemůžou. V UB chodí do útulků dobrovolníci, kteří děti hladí a chovají. A děti jsou po dotyku tak hladové, že si i ve vyšším batolecím věku s hosty nechtějí hrát, jen se na ně nalepí a zůstanou tak.

V Česku se prý o hospitalismu hodně mluvilo mezi psychology, když přišel do kin film Smradi a pak v souvislosti s knihou Rok kohouta Terezy Boučkové, která popisuje zklamání z adoptovaných dětí cikánského původu. Hodně lidí film i knihu vnímá jako útok na romskou mentalitu, ale psychologové tvrdí, že prý tohle přesně dělá hospitalismus – děti bez dostatečné citové péče můžou být nevratně poznamenané ve schopnosti udržovat dlouhodobé vztahy.

Tenhle problém je prý tak velký, že zatímco dřív se s ohledem na práva rodiny čekalo s definitivním uvolněním dítěte pro adopci mnoho měsíců (kdyby si to matka náhodou rozmyslela), dneska se s ohledem na zdravý citový vývoj dítěte tlačí na co nejčasnější umístění do rodiny (proto baby-boxy).

A ještě jednu neveselou věc jsme se dozvěděli. Že lidem s  dětmi odlišné barvy kůže nebo vůbec lidem s dětmi s jakýmikoli zvláštními potřebami se v Česku žije blbě. Že zatímco v zemích, kde je různorodost a pestrost běžná, není problém najít vhodnou školu a být takový nebo makový, v Česku se lidi koukaj tak skrze prsty, že děti do té doby bezproblémové se najednou začnou cítit odstrčené, méněcenné, divné a zakrátko skutečně divné a problémové být začnou.

Tak tohle všechno jsme zjistili. Hodně je z doslechu, ale všechno k úvaze.

Mějte své děti rádi a kdybyste chtěli být prospěšní, choďte do kojeňáku osahávat mimina.

 

Více zde:

What’s going on: homeless children of Mongolia – UN in cooperation with Richard Gere http://www.un.org/works/goingon/mongolia/bagii_story.html

Amici dei Bambini: http://www.childout.org/about-us.html

23.04.2009 05:17:47
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one