zprávy z Mongolska

Vypálili jim kláštery, zabili mnichy. Krásná příroda však Mongolsku zůstala

TOM4a7b0f_M47.JPG
TOM4a7b0a_M42.JPG
TOM4a7af3_M30.JPG
TOM4a79e1_M19.JPG
Chtěli vymazat jejich historii. Za Stalina tam vypálili kláštery, povraždili mnichy a zničili skoro všechno, co připomínalo, že před necelým tisíciletím se před Mongoly třásla půlka Evropy a téměř celá Asie. Ale o to nejcennější je nepřipravili, o jejich zem. Těch pár nadšenců, kteří se dnes do Mongolska vydávají, tam proto nejezdí za památkami, ale za přírodou. Velkou část z nich tvoří Češi a Slováci. Tajmen je králem mongolských řek. Hlavně kvůli němu se evropští rybáři vydávají....Čtěte více...
"Achóóój! Jaka byla cesta? Jak se maš?" směje se na nás na Čingischánově letišti v Ulánbátaru moderně oblečená černovláska v brýlích a la Dior. Enkhee, celým jménem Enkhsaikhan Sosorbaram, která studovala ekonomii v někdejším Československu. Teď se stará o hosty přijíždějící do její země. Míří napříč stepí do hor, k řekám, z nichž mnohé člun nebo raft viděly teprve před pár lety, do pouště Gobi za dinosaury, ale hlavně na ryby. Mongolské řeky jsou snem většiny rybářů, zejména pak tamní tajmeni, asijská forma našich hlavatek, dorůstající délky až půldruhého metru.

Naším cílem je jezero Tsagaan Nuur, přesněji z něj vytékající řeka Šiškid. Někdy se jí také říká Malý Jenisej, protože je přítokem sibiřského veletoku. Měli bychom ji splout od soutoku s Tengisem až skoro k ruské hranici, rybařit a zpátky se vracet na koních. Na cestě jsou dva kempy a několik srubů, kde se dá přespat. Jezero leží na severovýchodě Mongolska pod Sajanskými horami ve výšce zhruba 1 500 metrů nad mořem.

    Svítá, z Moskvy jsme odlétali v osm večer. Abychom se dostali do hlavního města provincie Chubsugul Murunu, potřebovali bychom se vejít do malého letadla odlétajícího v jedenáct. Jenže to dnešní je plné, dál poletíme až zítra. "Vesmu vas na vylet a přespite v Ulanu. Bude trocha chistorie," slibuje Enkhee a cpe nás i s našimi batohy a hromadou věcí do malého autobusu.

Cesta do skoro evropsky vyhlížejícího hotelu blízko centra metropole trvá asi půldruhé hodiny. Přískoky jak v Praze na magistrále, ale asfalt samá díra a pravidla si každý vysvětluje po svém. Říkali mi, že tolik drahých terénních aut jako tady nikde na světě neuvidím a nejspíš měli pravdu. Je to tu samý mercedes a lexus.

Hory jsou až někde v dálce, a tak nechápu, proč se zhruba polovina z necelých tří milionů Mongolů mermo mocí jako včelí roj snaží nacpat zrovna sem. Ulánbátar, to jsou vlastně dvě čtyřproudové ulice, bez ladu a skladu obklopené staršími i novými domy, stalinským barokem střiženým čínskou i moderní architekturou. Skoro rovina. Možná kdyby postavili souběžně ještě třetí tepnu, mají zase na pár let vystaráno. Přitom pár kilometrů za městem pustina, kam oko dohlédne. Jeden člověk na kilometr čtvereční.

V hotelu jen vyložíme věci, místo snídaně zajdeme na steak z jaka a míříme do stepi za městem. Asi po hodině jízdy asfaltový tankodrom končí a dál pokračují už jen v suché trávě vyjeté koleje. Drncá to sice míň, ale o to víc se náš malý autobus naklání ze strany na stranu, takže co chvíli si říkám, že se užuž převrátíme. Ruce skoro necítím, jak se křečovitě držím.

Enkhee nás veze do skanzenů, které nedávno postavil jeden místní bohatý politik a podnikatel. Alespoň takhle si tu připomínají slavnou historii, z níž nezbylo téměř nic. V dobách socialismu měl být dokonce největší z Mongolů vymazán i z paměti svých potomků. Jako by to tušil, nechal se pochovat na utajeném místě, takže jeho hrob sice nikdo nevyplenil, ale taky se dodnes přesně neví, kde vlastně je.

Ve stepi asi půldruhé hodiny cesty za Ulánbátarem je pět táborů jako z dob Čingischánových. Jeden válečnický, další pastevecký, v jiném se opisovaly knihy. V zemi, kde se donedávna jeho jméno málem nesmělo vyslovit, je dnes po Čingischánovi pojmenováno letiště, pivo i vodka, na co si vzpomenete. Mongolsko už zase uctívá velkého válečníka a sjednotitele kdysi roztříštěných pasteveckých kmenů.

V dohněda zbarvené a mírně zvlněné stepi, z níž tu a tam vystupují větrem ošlehaná skaliska, a v nádherně vyzdobených a pohodlně zařízených jurtách by se dal v tu ránu točit historický film. V obrovské jurtě s chánovým trůnem je pro nás připravený oběd. Kromě obvyklého jačího masa mu dominuje skvělá polévka. Silný jačí vývar, trochu nakyslý, se spoustou zeleniny, nudlemi a krájeným sušeným jačím masem.

Na zpáteční cestě se zastavujeme u mongolského novodobého divu světa. Největší jezdecká socha na planetě, samozřejmě Čingischánova. Před pár lety ji nechal postavit týž bohatý muž jako skanzeny. Největší jezdecká socha na zeměkouli. Donedávna to byl Jan Žižka na pražském Vítkově, teď ho trumfnul čtyřicet metrů vysoký Čingischán.
   
Díry v silnici i provoz houstnou, blížíme se opět k metropoli. Podél cesty přibývá jurt. To pravé Mongolsko dodnes žije v jurtě. Už z letadla byla vidět obrovská jurtoviště. Každý Mongol má dodnes bezplatný nárok asi na tři čtvrtě hektaru dosud nezabrané země, kde si může postavit přístřešek. Realitní kanceláře to tady nebudou mít lehké.

Zase na letišti. Tentokrát je v malém letadle místo i pro nás. Když vidím, čím poletíme, ulevuje se mi. Donedávna prý na vnitrostátních linkách létaly staré ruské antonovy s rozdrbanými pneumatikami, ale teď je tu nový saab a dokonce pilot je blonďák, nejspíš mají od Švédů stroj pronajatý i s posádkou.

Necelé dvě hodiny letu do poslední výspy civilizace a pak už jen step, hory, lesy a step. K jezeru a k naší řece je to ale ještě nějakých 300 kilometrů. Veze nás zkušený šofér Batochir, kterému tu nikdo neřekne jinak než Bata. Jeho ruský UAZ, ti starší je znají i od nás z dob ruské okupace třeba jako vojenské sanitky, je celkem nový a pneumatiky vypadají dobře.

Bata jezdí velmi svižně, takže skoro každý rigol ve stepi nás zvedne ze sedadel. Moje ruce svírající cokoli, čeho se dá držet, jsou už dávno dřevěné, a to jsme na cestě sotva půl hodiny. Obličeje přátel, kteří už jedou potřetí, Honza dokonce poosmé, jsou však klidné, usmívají se. Nejspíš tuší, co se mi honí hlavou. Za dvanáct hodin už taky budu vědět, zač je toho loket. Zatím ovšem místo nádherné scenérie stepi se zasněženými horami v dálce vyhlížím další skok.

Bata spěchá, chce být u přívozu přes Šiškid co nejdřív, abychom zastihli obsluhu, ještě než půjde spát. Přijíždíme sice asi dvě hodiny po setmění, ale převezou nás. Zbývá už jen necelá hodina jízdy do prvního kempu u soutoku Šiškidu s Tengisem. Dobře, že je černočerná tma. Až při návratu uvidím, do jakého kopce jsme se škrábali, budu chtít jít pěšky a pak aspoň zavřu oči. Kdyby tu auto jelo bokem a ne kolmo do kopce, určitě se převrátí a bude se kutálet možná tři sta metrů. Nemluvě o tom, co by se stalo, kdyby napadl sníh nebo začalo pořádně pršet.

Už vím, zač je toho loket. Hodím do sebe pár hrnků čaje, pár panáků a vydatnou večeři, zapadnu do srubu a spím jak poleno. To, co v noci nebylo vidět, mi ráno vyrazí dech. Jsme asi 1 500 metrů vysoko, nad námi se tyčí zasněžené třítisícové štíty a pod nimi se soutěskami prodírá řeka. Modřínové lesy se zbarvily do žlutooranžova. Jedinečná scenérie. Na břehu Šiškidu jsou už nafouknuté dva rafty a na stádečko trpělivých jaků právě nakládají naše batohy a proviant. Teď už to bude jen na nás a na třech Mongolech, kteří ovšem dolů pojedou na koních s jačí karavanou.

"Jel jsi na tom někdy?" ptá se mě Honza, který si myslí, že bych mohl kormidlovat. "Kde by, prosím tě? Sem tam nějaká pramička a tím hasnu!" Nakonec je ze mě navigátor, Honza háček a Víťa u kormidla. Nad soutokem i kus pod ním je řeka široká a docela klidná. Z lodě je pohled na okolní hory a skály strmě spadající k řece ještě úchvatnější. Po chvíli se hladina zčeří a z vody se začnou vynořovat balvany. Jeden zrovna proti nám. Hlásím ho, ale háček s kormidelníkem si nějak nerozumí a už se houpeme na šutru. Vašek s Karlem, kteří jedou před námi, si evidentně rozuměli líp a teď se dobře baví. Kolem nás půlmetrové i větší vlny a my ne a ne se dostat z balvanu. Do vody se nikomu nechce, kdo ví, jak je tu hluboko. Naštěstí po chvíli přijdeme na to, jak loď rozhoupat a malými přískoky ji dostat zase na vodu. Uf!

Spadne-li ze stromu do řeky veverka, obvykle končí v podobném chřtánu. Tenhle tajmen zabral na dvaceticentimetrovou umělou myš. V Šiškidu bylo při naší cestě míň vody než obvykle, o to víc jsme se museli vyhýbat nad hladinu vystupujícím kamenům. U další peřeje už nechceme riskovat a protože ji najíždíme špatně, zastavujeme u břehu, chceme loď poponést výš a najet líp. Vylézám, u břehu není vody ani po pás, a snažím se raft přitáhnout. Pravda, kdosi mě upozorňoval na zrádné kluzké řasy na kamenech, ale vzpomenu si na to, až když jsem po krk ve vodě. Víťa naštěstí reaguje bleskově a za bundu mě tahá z vody, takže pod nepromokavé oblečení mi skoro nenateče. Jen z kapsy, v níž mám peněženku, crčí čůrek.

Trefujeme další balvan. Kolébání a přískokům zpět na hladinu začínáme říkat lachtan. Víťa už má na triku dva, a tak se střídáme u kormidla. Velmi brzy snižuju skóre. Hodně nás to sbližuje. Spisovnou češtinu jsme už dočista zapomněli a jsme jeden vůči druhému velmi otevření.

Plujeme už hodiny a místo kochání se horami a řekou začínáme mít obavy, že jsme náš kemp minuli. Stále častěji zastavujeme, vylézáme na návrší a rozhlížíme se. Konečně pozdě odpoledne v další z mnoha zátočin vykouknou sruby. Budu mít kde sušit vyprané peníze.

Pár dní si dopřáváme oddych po cestě, touláme se kolem kempu, lovíme nádherné lipany, stovky lipanů. Jsou to pávi mezi rybami s temně modrými vysokými hřbetními ploutvemi. Všechno od půlkila do kila. Chytit takového u nás, byla by to senzace. Lenoci jsou místní pstruzi, když mají tři kila a víc, je to úžasný souboj. Sem tam se objeví i menší tajmen, ale zatím žádní obři. Proto nás to žene dál.

Znovu nasedáme do raftů, tentokrát i s jedním z našich průvodců. Zbývající dva povedou po břehu koně, na kterých pojedeme zpátky. Čeká nás údajně jedna velká peřej, kterou ti před námi pojmenovali Elektrárna. Svatosvatě si slibujeme, že nebudeme riskovat a čluny tam přeneseme.

Ještě nad Elektrárnou náš mongolský průvodce Šarko, který pluje na lodi s Vaškem a Karlem, zastavuje u velké tůně. Rozbalujeme pruty a Vašek zasekává menšího tajmena. O pár dní později tu Víťa na asi dvaceticentimetrovou umělou myš vláčenou po hladině chytí největší rybu naší výpravy, mohutného tajmena, který by snad zabral i na zajíce, kdyby tu nějací byli.

Když znovu nasedáme do lodí, všimnu si v blátě čerstvé medvědí stopy. Dobře, že jsme na vodě, škoda, že teprve nad Elektrárnou. Už je slyšet i vidět. Nehledě na naši domluvu ji Šarko najíždí a Honza za ním. Nasměrujeme loď mezi dva balvany a pak už se jen modlíme a držíme. Valí se přes nás metrové vlny a co není nepromokavé, je skrz naskrz mokré. Fičí a padá sníh s deštěm.  "Volové, příště si zase něco slíbíme!" vztekám se a netuším, že než doplujeme ke srubu, čekají nás ještě dvě peřeje větší než Elektrárna.

Stojím na břehu vyklepaný z peřejí a těším se, že ve srubu bude teplo a převléknu se do suchých věcí, které nám přinesli koně. Kolem jednoho ze zvířat je menší pozdvižení. Má nad okem rozbitou hlavu, z rány mu crčí krev a stojí jen na třech nohou. Když procházeli po skále nad řekou, ujely mu nohy a skončil na kamenech ve vodě. Naštěstí Víťa je veterinář a má s sebou nádobíčko. Prohlíží zvíře a dává mu do rány antibiotika. "To mu to nezašiješ?" ptám se. "Zašil bych, ale čím bych pak zašíval tebe, až si natlučeš? Kilometry nití s sebou nevozím." Mávnu rukou a říkám, že se jdu převléct do suchého.
Kdosi se ušklíbne: "Nejdeš. Tvoje věci nesl tenhle kůň."

Ráno je všude bílo. Přes noc napadlo pět centimetrů sněhu, který s rozbřeskem začíná měknout. Zírám na Mongoly, kteří spali v lese pod houněmi. Čeká nás asi desetikilometrový pochod tajgou a divokou soutěskou k velké tůni blízko hranice a večer zpět. Sníh se bude lepit na filcové podrážky našich rybářských bot, co deset kroků oklepat, dalších deset kroků a tak donekonečna. Honza se ptá Šarka, jestli bychom nemohli jet na koních. Nesouhlasně zavrtí hlavou. "Proč? Tys tam určitě na koni byl."
"Ja Mongol, ty turist," vysvětluje mu, že co zvládne on, nezvládneme my.

Turist. Tohle slovo tady před pár lety ještě nikdo neznal. Petr Procházka z cestovní kanceláře Ingol počátkem 90. let minulého století začal jezdit do Mongolska na ryby, později tam vybudoval několik kempů a dnes zajišťuje cesty nadšenců. Tvrdí, že ročně zařídí pobyt asi 150 lidem. Kanaďané, Angličané, Slováci a pár místních, kteří většinou zběhli od zahraničních partnerů a zkoušejí to na vlastní pěst, počítají prý hosty nejvýš na desítky. Prokousat se místní byrokracií totiž pořád není jednoduché. "Dokud byli v Mongolsku u moci komunisté, nešlo se spolehnout skoro na nic. Nebyly potraviny ani benzin. Ale taky se lidi víc báli, což paradoxně pomáhalo přírodě. Nelovilo se tam, kde se to nesmí, nepoužívaly se zakázané způsoby lovu. S nástupem demokracie se služby zlepšily, seženete kdejaké povolení, letadla i auta jsou nová, ovšem všechno zdražilo. Uplácí se ve velkém a zákony se dodržují jen velmi vlažně," říká Procházka.
Přesto jsou Mongolové, zejména ti, co dál žijí ve stepi nomádským způsobem života, obdivuhodní. Nikam nespěchají a jsou rozvážní, neboť lámaistická tradice je učí, že vše nakonec vyřeší čas. Jsou hrdí na svou vlast, její přírodu i na to, co sami dokáží. To platí především o těch nejprostších lidech, byť i u nich mnohé z těchto vlastností obrušuje korupce. A drží při sobě. Potkají-li se prý kdekoli ve světě dva Mongolové, byť jeden z nich bude váš největší přítel, vždycky se nakonec spojí proti vám.

S námi jsou dokonce Mongolové tři. Po návratu od tůně poblíž hranice s Ruskem sotva stojíme na nohou. Na zpáteční cestě jsme si totiž notně zašli, přešli jsme odbočku ke srubu a svoji chybu si uvědomili až po několika kilometrech. Máme v nohou dobrých pětadvacet kilometrů a těšíme se, že ráno se budeme do kempu vracet na koních. Omyl. Jedou oni a rafty. Oni jsou Mongolové a my jen turisti. Za dva dny našlapeme dobrých čtyřicet kilometrů tajgou.
   
Honza už asi čtvrt hodiny sedí ve srubu, nepromokavé kalhoty prsačky má stažené do půli stehen, funí a zírá do země. "Víš, že jsem si myslel, že nedojdu? Už jsem vám chtěl říct, ať mě tam necháte a jdete sami." To už je skoro poloviční Mongol. V téhle nesmírně bohaté zemi, kde se dnes těží uhlí, měď, zlato či uran, jsou lidé z jurt stále chudí. Bohatnou jen ti, co těží, což jsou většinou zahraniční společnosti, a ti, co jim dávají povolení. Skoro každá mongolská rodina má proto někoho ve světě, aby vydělával peníze. Usadit se v cizině však na rozdíl od většiny Asiatů nechtějí. Každý správný Mongol totiž chce umřít doma.

Dny ubíhají, noci jsou čím dál mrazivější a jen o něco málo teplejší řeka je každé ráno přikrytá vyšší a vyšší peřinou mlžného oparu. Ještě několik výšlapů pár kilometrů nad kemp a pak nám osedlají koně, věci naloží na jaky a čeká nás skoro celodenní jízda nahoru na soutok s Tengisem a pak cesta Batovým autem zpátky do Murunu.

Za přívozem přes Šiškid se nám otvírá pohled na jezero, ve kterém se odrážejí nekonečné Sajanské hory, pohoří táhnoucí se stovky kilometrů až k Bajkalu. Jak stoupáme od jezera, hnědožlutá step postupně zbělá čerstvým sněhem a čím jsme výš, tím je ho víc a víc. Dokud tu sníh nebyl, byly vidět v trávě vyjeté koleje, ale jak teď Bata ví, kudy má jet? Trnu při pomyšlení, jak v tomhle sněhu projedeme horským průsmykem do stepí svažujících se k Murunu, ale zbytečné obavy. Tu a tam někde vidíme zapadlý lexus nebo landrover, ale Batův UAZ jede dál.

Jsme zase v restauraci v Ulánbátaru, ráno nám to letí. Skoro u poloviny stolů se mluví česky nebo slovensky. Všechny zajímá, co ti druzí zažili a chytili. Na Šarka a jeho kumpány už se dávno nezlobíme. Naopak, dostali ještě slušný bakšiš za dobré služby. Třeba když Víťa kilometry od kempu při záseku velké ryby zlomil prut, jeden z nich sedl na koně a přivezl mu jiný. Honza zatím vytáhl tajmena hodně přes metr. "A vlka jsi viděl?" ptá se mě Enkhee. "Nejen to, mám ho z dvaceti metrů vyfoceného," ukazuju jí snímek. "Tak to se u nas řika, že budeš mit silu a štěsti." Honza se směje: "Kdyby věděla, že když jsme šli od hranice do kempu, málem jsem vypustil duši!"

Taky mi není zrovna do skoku. Z Batova auta mám zadek jak roštěnku, od častého stání ve třmenech necítím stehna. Ale to je mi fuk. Jsem rád, že jsem tu byl, viděl Sajany, Šiškid i jezero, ze kterého vytéká, přežil plavbu peřejemi i dlouhé pochody tajgou. Bude moci i za dvacet let návštěvník téhle krásné země říct: Viděl jsem spousty nádherných ryb, orlí hnízdo na skále nad řekou a hlavně toho vlka?

Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/mongolsko-cv5-/kolem-sveta.aspx?c=A130318_105130_kolem-sveta_tom
LS
05.07.2013 16:59:41
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one