zprávy z Mongolska

Namkhaitseren Sanchir: škola moderního světoobčana

Sanchirova škola moderního světoobčana - obrázek

Sanchirova škola moderního světoobčana - obrázek

aneb Z Ulánbátaru do Evropy a zase zpět

Sančir je v Ulánbátaru vážený pán. Koluje v něm krev polských a mongolských aristokratů, jeho tatínek sem z předválečného Německa přivezl ideje konstruktivismu a první housle a Sančir sám maluje nádherně barevné obrazy prosycené směsí evropské a dálněvýchodní inspirace. Je velmi vzdělaný a mluví perfektně česky. Když jsme od něj po několika hodinách hovoru odcházeli, jako by se něco stalo s mapou světa – byla plastičtější, barvitější, provázaná spoustou cest a Mongolsko v ní svítilo jako oheň ve stepi.

Zapsala: Lucie Kellnerová Kalvachová

Co vy to, Sančire, vlastně malujete?

Co maluju? Takhle se nemůžete ptát. Jestli to chcete pochopit, musel bych vám vyprávět, kdo jsem a do jakého světa jsem se narodil.

Tak vyprávějte...

Můj Ulánbátar, to je ohromně barevné město. Když jsem byl kluk, ještě tu doznívaly staré časy - mongolská tržiště voněla dobytčí srstí, čínské domy kořením, ruská čtvrť kapustou a chlebem. Vyprávělo se tu o americkém obchodě s mechanickými hodinami ve výkladě, který tu před Čojbalsanem mívala obrovská černoška. Jezdili se na ni dívat lidi až z venkova. V živé paměti byly obchodní stanice Němců, Dánů a Švédů, tibetští mniši a mandžuští guvernéři. Stála tu pravá Pekingská opera. Ruské ochotnické divadlo pořádalo čaje a bály. Ulánbátar byl pořád ještě křižovatkou soukromého obchodu s kožešinami, masem, hedvábím a uhlím. Měl sice za sebou komunistické čistky, ale kolektivizace a plošná ruská okupace ho teprve čekaly.

Vy pocházíte z velmi kosmopolitního prostředí, že? Váš otec prý studoval stavitelství v Německu?

Ano. Stejně jako Ulánbátar byla barvitá i moje rodina. Otec patřil k prvním Mongolům vyslaným v polovině 20. let na studia do zahraničí. Bylo mu 12 let, když spolu s dalšími 35 kluky a holkami vyrazil na volském povozu do Ulan Ude, aby pak pokračovali náklaďákem, parním vlakem a lodí až do Evropy.

Otec se dostal do německého Wickersdorfu do experimentální školy Gustava Wynekena. Měl jsem o tom knížku, ale půjčili si ji do televize a už mi ji nevrátili. Škola byla hluboko v lesích jižního Slezska, ale vyučovat tam jezdily největší kapacity ze všech oborů, mimo jiné i tvůrci Bauhausu – Klee, Kandinský a další hoši z téhle šikovné party. Před snídaní hrálo studentům smyčcové kvarteto klasiky a po obědě se zase pracovalo se dřevem. Škola chtěla produkovat všestranně vzdělané a novými ideály prodchnuté jedince. Mělo to hodně společného s konstruktivismem a s myšlenkou sociální rovnosti.

Jak dlouho váš otec v Německu zůstal?

Nacismus samozřejmě udělal všemu konec. Otec strávil ve škole čtyři roky a v roce 1930 se musel vrátit do domů. Ale z toho, co se v Německu naučil, čerpal celý život. 

V Mongolsku nastoupil jako učeň v ruské firmě na stavbu mostů. Pracovali tam skvělí inženýři, které nepřízeň osudu zavála na Sibiř. Nejen Rusové, taky Estonci, Poláci a další. Po dvou letech ale inženýry odveleli a na tátu dopadla tíha veškeré odpovědnosti – dostal náklaďák, pušku a skupinu ruských vězňů a měl stavět mosty sám. Bylo mu 18 let a čekala ho těžká doba. Se svým německým vzděláním byl automaticky podezřelý z podvracení státu.

To bylo za Čojbalsanových čistek?

Bylo to za Čojbalsana, ale je třeba říct, že strůjcem čistek byla Kominterna. Tihle pánové si z Mongolska udělali pokusný prostor pro svůj velký sociální a mocenský experiment. Začali v Burjatsku ničením chrámů, konfiskacemi a vyvražďováním lámů, a když nenarazili na odpor, pokračovali v Mongolsku.

Byl to naprosto bezprávní stav. Můj táta tehdy mohl být za jakýkoli nezdar bez soudu popraven. Nakonec byl i se všemi bývalými spolužáky zatčen jako špión. Ale byl stavitel a země potřebovala nové domy, tak ho po půlroce pustili. Zase měl jako dělníky vězně, tentokrát své bývalé spolužáky a známé.

Potom přišla velká změna. V Mongolsku vznikl cirkus – ne jako pouťová atrakce, ale jako zárodek nové kultury. Součástí byl i orchestr, a protože můj otec byl vlastníkem zřejmě jediných houslí v Mongolsku, nastoupil tu jako houslista. Ty housle byly taky z Německa. Orchestr dirigoval Murdordž, ze kterého se stal jeden z nejskvělejších moderních skladatelů v Mongolsku a troufám si říct i v celé Asii. Kolem cirkusu se vůbec shromáždila parta schopných lidí a brzy se oddělilo činoherní divadlo a z činohry opera. Můj otec byl v opeře ředitel, ale taky scénograf – od malička rád a dobře maloval, i když v tom neměl formální vzdělání, a dotáhl to až na národního umělce

Takže umělecké sklony jste zdědil po otci?

Ne ne, ty jsou spíš po babičce, tátově mamince. Ona byla vrchní vyšívačkou při dvoře Bogdchána. Měla na starosti ruční práce dvorních dam a taky zásoby zlatých a stříbrných nití a polodrahokamů, které se při výrobě používaly. Opovědná funkce. Dědeček byl také aristokrat – měl na starosti přípravu jídel pro Bogdchána, což znamenalo, že byl jeho nejbližším důvěrníkem.

Ale vy nevypadáte jako typický Mongol.

To je zase po mamince. Mísila se v ní polsko-ukrajinsko-ruská krev. Její dědeček byl kozák a ženu si ukradl v bouřlivých časech rusko-polských bojů o Ukrajinu. Jmenovala se Jadwiga Malecká, byla ze šlechtického rodu poblíž Lvova a byla velice krásná. Praděda byl silák a bojovník – v roce 1905 zabil dva policajty a skončil i s rodinou na Sibiři. Moje maminka se pak provdala do Mongolska. Po ní mám rovné oči a rozumím polsky.

Jakými dalšími jazyky se domluvíte?

Česky a rusky, taky německy a anglicky. Ale gramatiku nenávidím a v žádném jazyce se mi nechce psát. Žil jsem mnoho let v cizích zemích a cítím se světoobčanem. Ale moje kosti jsou mongolské. Bez Mongolska bych nebyl ničím.

Když se řekne Mongolsko, člověk si představí kočovníky na koních, ale vaše rodina byla městská.

Moje rodina je vzácně městská. Většina rodů, které se dnes považují za ulánbátarské starousedlíky, nemá městské kořeny delší než dvě tři generace. Předtím tu skutečně žili hlavně lámové a Bogdchánovi dvořané, ostatní jen projížděli nebo zůstávali na zimu a v létě kočovali. Ještě počátkem 50. let neměl Ulánbátar ani 200 000 stálých obyvatel, bylo tu jen pár velkých kamenných budov a jediné asfaltové náměstí, jinak všechny ulice byly prašné

Rodina mého otce patřila k Bogdchánovu dvoru, takže tu žila opravdu dlouho. Maminka byla původem Evropanka, takže také městská. Já ale jako každý Mongol cítím volání kočovnické svobody a miluju ji. Svoboda to není něco, co si můžete vykřičet někde na demonstraci, nikdo vám ji nemůže dát. Svoboda je umění být odkázaný sám na sebe tak jako kočovník ve stepi. Svoboda je jen pro silné lidi, kteří nejsou otroky věcí, ale taky vztahů a pohodlnosti. Mongolsko je jedním z mála míst, kde se svět ještě o svobodě může něco naučit – jak je nádherná a jak je obtížná.

Trávíte hodně času na venkově?

To ne. Taky jsem pohodlný a věk přináší svoje – vyskočit po ránu do sedla a rozjet se stepí to nemůžu. Ale ta touha tu je. A ta možnost tu je. A mongolská krajina, v té je obrovská duchovní síla.

Považujete se za buddhistu?

Já se nepovažuju za buddhistu. Já jsem buddhista. To učení nasáváme z hlíny i ze vzduchu, i když možná není úplně stejné jako to, co káže třeba dalajláma. Mongolský buddhismus znamená sepjetí s přírodou, lásku ke kráse krajiny a potřebu se učit a pracovat na tom, abych byl stále lepším člověkem. Je to nahlížení do sebe.

A co šamanismus? Ten je přeci ještě starší, ještě zemitější. Ten není v hlíně a ve vzduchu?

To je něco úplně jiného. Šamanem se někdo narodí a ostatní mu to můžou nebo nemusí věřit, ale nemohou tam za ním. Mongolský buddhismus to je učení a práce na sobě. Podobně jako v kočovnickém způsobu života je v něm klíč k velké osobní svobodě. Proto se ho také Sověti pokusili vymýtit. Brali Mongolům vnitřní svobodu, chtěli z nich mít otroky dobré leda na práci. Sebrali nám také písmo a zpřetrhali tak tradice. S kláštery zničili přirozená sociální centra. Měl jsem štěstí, že když jsem se narodil, Sovětský svaz ze sbíral z válečných ztrát a neměl na okupaci Mongolska sílu ani prostředky. Když k nám na přelomu 50. a 60. let začaly proudit statisíce ruských vojáků, já už odjížděl na střední školu do Uherského Hradiště.

Takže jaký byl Ulánbátar vašeho dětství?

Jak jsem říkal, Ulánbátar byl tehdy ještě ohromně barvitý a plný vzpomínek na nejrůznější národnosti, které tu počátkem století byly doma. Vzpomínám si že bývaly strašně kruté zimy, chodil jsem ze školy s omrzlýma rukama. A vzpomínám si na vynikající severočínskou kuchyni – jako mnoho mongolských rodin v té době jsme měli čínského kuchaře – „strýčka“, který s námi bydlel.

Nenávist vůči Číňanům ještě nebyla tak silná jako dnes?

Mongolové a Mandžuové jsou bratři. Když se v 17. století rozpadla velká mongolská říše a Rusové začali kolonizovat Sibiř, celkem samozřejmě jsme se přimkli k Mandžusku. Mongolsko mělo svou autonomii, svého Bogdchána, necítilo se podmaněné. Navíc nás pojil lámaismus a společné dějiny.

Je třeba si uvědomit, že mongolská kulturní oblast sahá od Vnitřního Mongolska v dnešní Číně přes Tibet a jižní Sibiř až Volze. Žila tu spousta národností, které pojil svobodný způsob života a úcta ke krajině a panenské přírodě. Dovednost soužití s přírodou je věc, kterou dodnes můžeme světu nabídnout. Jsme kultura stejně bohatá a důležitá jako bylo třeba Středomoří. Děkuju moudrosti předků za to, co nám odkázali, a děkuju pánubohu, že jsem se narodil právě tady.

A co vaše evropská zkušenost – Československo a Leningrad?

Odjížděl jsem z Ulánbátaru, kde se neustále budovalo – pořád jsme něco stavěli, sklízeli, sázeli stromky, v zimě se kolem města pálily ohně, aby zem roztála a mohlo se kopat. Číňani a Rusové se předháněli, kdo nás víc zmodernizuje a vyasfaltuje. Divná převratná doba.

V roce 1963 jsem přijel do Uherského Hradiště a přesedlal na život bohatého stipendisty v zemi, která byl centrem umělecké Evropy. Štětce a Beatles místo vaťáku a krumpáče!

Škola byla skvělá. Vůbec jsem měl v životě štěstí na nejlepší školy a profesory, jaké jsem si vůbec mohl vymyslet. V Česku jsem přičichl k avantgardě a v Leningradě jsem se pak naučil realistickému zobrazení. Měl jsem pokračovat na akademii v Praze, ale přišel do toho rok 1968, Československo dostalo nálepku buržoazního zaprodance a bylo po legraci. Uvízl jsem v Mongolsku, nikde mě nechtěli a až po třech letech mi nabídli kunsthistorii v Leningradě. Býval bych vzal cokoli. Z kunsthistorie mám tři ročníky, ale zároveň jsem dělal svoje – nástěnnou malbu. A zase to byla skvělá léta. Moc jsem se naučil. Ruská kultura je fantastická a já měl za rohem Ermitáž. I v té brežněvovské době jsme byli optimisty.

Jaký byl návrat do UB?

Pokaždé těžký. Z Prahy, kde v šedesátých letech vystavoval celý svět, a pak z Leningradu, který byl pokladnicí ruské kultury, jsem se vracel do mizerně zásobeného Ulánbátaru, kde jsem si o světovém umění mohl nechat leda tak zdát. Trvalo dlouho, než mě to přestalo mrzet. Do Česka jsem se pak dostal až v roce 1999.

Jak se žije malířům v dnešním Ulánbátaru?

Dobře. Mongolové mají jednu vlastnost, kterou nemá úplně každý národ, totiž že dokážou ocenit krásu. Má to také kořeny v buddhismu a jeho citlivosti pro přírodu. Umění je navíc odraz vnitřního světa a vnitřní svět to je zase buddhismus. Tak si tu žiju a maluju to, co mi běží hlavou. O peníze se nestarám, o politiku se nestarám, to mají díkybohu na starost jiní hoši.

I když mám hrdou představu, že patřím ke generaci, která do Mongolska vnáší modernitu. Zrovna minulý týden se v UB odhaloval památník generaci Beatles. Dělal ho sochař Denzen, ten má taky druhý domov v Praze. A to je právě ta naše generace, která se učila ze světa a snila o novém Mongolsku.

A slovo závěrem?

Tak snad zpět k tomu, co maluju. Snažím se nahlížet do světa uvnitř sebe – jak se v něm prolíná otevřená krajina, síla kočovníků, spletité osudy mých předků a vůně mého vlastního dětství. Je v tom i hledání mongolské identity, která dostala ve 20. století tak zabrat. Nechci nikoho poučovat, ale kdo se dobře dívá, může snad z mých obrazů poznat něco o sobě i o světě kolem nás. Tohle maluju.

Ilustrační fotografie k tomuto článku najdete tady.

Namkaitseren Sanchir, nar. 1947 v Ulánbátaru, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Akademii výtvarných umění v Petrohradě. Vystavoval v různých zemích Asie a Evropy a ve Spojených státech, v roce 2004 získal cenu Evropské unie za uměleckou činnost. Dnes žije v Ulánbátaru, je ženatý a má tři dcery.

Ve dnech 11.-28. listopadu bude vystavovat v Plzni v galerii Sgrafito, Rooseveltova 15.

 

 

 

 

 

06.11.2008 02:44:45
ubdnes
Bohemia UB: česká základna v Mongolsku www.bohemia-UB.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one